Švédsko aneb cesta na sever a zase zpátky.

POKRAČOVÁNÍ...

Probouzíme se do mrazivého a jasného pátečního jitra, kdy ručička teploměru ukazuje -11 stupňů Celsia. Jen pár hodin zbývá do chvíle, kdy se kolotoč rychlostních zkoušek rozeběhne naplno. Krátce po šesté hodině ranní se vydáváme na nejsevernější rychlostní zkoušku SS1/4 vzdálenou téměř 80 km od místa bydlení. Na každé rychlostní zkoušce se nachází cca 3-5 diváckých míst, ke kterým vede označená příjezdová cesta. Každé z těchto míst je v oficiální mapě rally označeno písmeny A, B nebo C, které udává kvalitu parkování. "Áčko" znamená rozlehlé parkoviště, kdy erzetu máte nadosah ruky, v případě "céček" počítejte s parkováním po jedné straně příjezdové komunikace a leckdy i s mnohakilometrovým pochodem k samotné erzetě. Cena za parkování je ve všech třech případech stejná a činí 40 švédských korun za vůz. Tato divácká místa jsou velmi dobře zajištěna a na bezpečnost je zde kladen obrovský důraz. Jakýkoliv pokus přejít po trati okamžitě vzbudí pozornost a nevoli všudypřítomných pořadatelů ve žlutých vestách. Dostanete-li se ovšem z dohledu tím, že se přesunete pár set metrů od takového místa, čeká na vás pravý divácký ráj. Nepřeberné množství atraktivních míst, kde vám projíždějící vozy olizují špičky bot, minimum diváků, pořadatelé v nedohlednu. Posouzení míry rizika je jen na vás divácích.
Tento postup volíme na SS1 a narozdíl od ostatních "účastníků zájezdu", kteří míří na přehledný divácký stadión těsně před cílem, se vydáváme do lesa přibližně kilometr proti směru erzety. Michal s Davidem zůstávají v sérii protahováků, já s Ulim pokračuju do táhlé levé zatáčky, které předchází dlouhá rovinka s menším horizontem před nájezdem do této zatáčky. Z dálky se již ozývá řev Citroenu úřadujícího mistra světa a já mám nervy napjaté k prasknutí. Sebastien předvádí úžasné představení, nálet na "vytočenou šestku", krátké přibrždění, dlouhý táhlý smyk a jen oblaka zvířeného prachového sněhu jsou připomínkou Mistrova koncertu. Měříme mezičasy a našich tvářích se objevují známky mírného zklamání nad časem Romana Kresty. Je tady Petter Solberg a s ním i neskutečně agresivní průjezd. Na druhého v pořadí má na mezičase náskok přes šest sekund. Gigi Galli a Mitsubishi naznačují ohromný potenciál, jezdcův výkon je bezesporu největší senzací páteční etapy.
Průjezdy posádek jsou natolik atraktivní, že si je nechci příliš kazit natáčením na videokameru. Přesto můžete pár záběrů z tohoto místa nalézt na sestřihu ze Švédské rally. Všechny tři škodovky, které lze snadno poznat podle střelby ozývající se z výfuku, jedou nádherně. Na mezičase patří k nejlepším a výsledky v cíli první erzety to jen potvrzují. Páté a sedmé místo Janiho Paasonena a Mattiase Extroma jsou vynikajícím počinem. Je mi smutno z představy, že by tato sezóna mohla být poslední, kdy se po tratích světových rally prohánějí vozy specifikace WRC s okřídleným šípem ve znaku. S posvátnou úctou přihlížím průjezdům produkčních vozů a zejména Ignisů P.-G. Anderssona a Guye Wilkse. Kdo neviděl, neuvěří.

Po odjetí všech posádek se vracíme na dříve zmiňovaný divácký stadión, kde se scházíme s ostatními. Úsek je to sice přehledný a hojně obsypaný fanoušky, já ovšem obdobná místa nemám příliš v lásce, a proto se na radu Petra Luska vydávám na nedaleký skok v lese. Poznávám kameramana Aleše Trhlíka, se kterým prohodím pár slov, zaujímám místo za páskou a zkracuji si čekání pozorováním skandinávských fanoušků. Většina z nich bere Švédskou rally jako rodinnou či společenskou akci, kdy se rozdělá oheň, griluje maso či klobásky a samozřejmě popíjí alkohol. Jelikož v krevním oběhu fanoušků zatím koluje více krve než alkoholu, nedochází k žádným nepřístojnostem.
S napětím a s vypnutou kamerou očekávám průjezd Galliho. A nutno říci, že skutečnost zdaleka předčila moje očekávání. Rovince před skokem předchází mírná pravá dvě-tři, kterou Gigi nehodlá prodat. Nejprve se objevuje obrovitý gejzír sněhu, pak zadní nárazník, zadní dveře a teprve poté rozpoznávám trojici diamantů na čelní masce. Kdybych byl rychlejší a předvídavější, mohl jsem si zpět do Česka přivést cenný suvenýr v podobě půlky zadního nárazníku, kterým se Galli opírá o strom. Ten chlap jede daleko za hranou, výsledek v této erzetě a vítězství v SS6 jsou toho jasným důkazem. Uzavírám sázky sám se sebou, že takové tempo nemůže vydržet a tipuju elegantní kolostřešní kombinaci. Pěkný skok zde předvádí Galliho týmový kolega Harri Rovanpera. Času však není příliš nazbyt, a tak se po průjezdech wéercéček rychle vracím k našemu vozu.

Čeká nás hodinový přesun na večerní superspeciálku SS7 v Hagforsu, která je kapitolou sama pro sebe. Schází se zde obrovské množství diváků a na ochozech divácké arény panuje atmosféra jako při finále mistrovství světa v hokeji. Nejenom já jsem zklamán přítomným komentátorem, který při vyvolávání národností fanoušků opomene pozdravit fandy z Česka. A to jsou české vlajky pořádně vidět. Narozdíl od klasické rychlostní zkoušky, kdy se kolem vás vozy jen mihnou, zde máte výjimečnou možnost posoudit jezdecké styly a chování speciálů v různých situacích. Jsou tady vracáky, táhlé dlouhé zatáčky či pravoúhlé kosy, ale i nakopávací horizont a rovinky. To všechno musí jezdci absolvovat během necelé minuty a po celou tu dobu máte vozy pěkně na očích.
Zdá se mi, že Fábie přeci jen zaostávají při výjezdech z vracáků, a stopky to jen potvrzují. Tuohino je tragický a ani Jani Paasonen, který nás tak potěšil druhým místem v páté erzetě, na tom není o mnoho lépe. Snad nejvýstižněji komentuje danou situaci Dušan Velímský. Strohé konstatování "nejede to" mně pak dlouho zní v uších. Ale to je jen malá vada na kráse, miniaturní kaňka, která však nedokáže poskvrnit orgastický zážitek z prvního dne soutěže. Cestou do Sunnema si v hlavě zpětně přehrávám jednotlivé scény a znovu se utvrzuji v tom, že rally je vrchol všeho, co mi může motoristický sport nabídnout. Po návratu se zcela nezvykle vyhýbáme konzumaci alkoholu, Peťa Lusk s Michalem připravují fotky pro zveřejnění na stránkách eWRC.cz, Roman Pištěk spekuluje nad obsahem sázenky Tipsportu, a my ostatní jen tak plkáme o "životě, vesmíru a vůbec". Vůně grilovaných kuřecích křídel se line místností a na světě je fajn.

Sobota, půl sedmé ráno. Třeskutý mráz je minulostí, vítá nás podmračená obloha a teplota šest stupňů pod nulou. Poněkud podceňujeme timing, a tak na úvodní sobotní zkoušku dorážíme jen s několikaminutovým předstihem. Pořád je to ovšem o hodinu dříve než Aleš Trhlík a jeho kolegové, kteří si vychutnávají průjezd Pettera Solberga z tříkilometrové vzdálenosti od trati. Příjezdová komunikace je typu "C" a cesta k "mlíku" je nekonečná. Trochu více pozornosti začínám věnovat výběrčím parkovného, kteří se nemají k výdeji lístků za parkování a bankovky ochotně strkají do svých kapes. No nic, každý máme nějakou tu úchylku.
Času nám příliš nezbývá, zůstáváme proto těsně nad křižovatkou typu T, do níž posádky vlétávají na širokém úseku standardně pokrytém sněhem a ledem. Asi 100 metrů nad křižovatkou se nachází velmi mírná levotočivá zatáčka, já s Michalem stojíme v místech, kdy jdou jezdci ostře na brzdy. Opět měříme mezičasy a šokuje nás skutečnost, že suverénně nejhorší jsou Roman a Toni na Fordech. Nahlížím-li nyní zpětně do statistik z prvních dvou dnů soutěže, nevidím nic, co by předznamenávalo konečná výborná umístění obou posádek. Jelikož stojíme docela blízko od trati, nedaří se mi točit průjezdy posádek na videokameru. Za zmínku stojí rozevlátý průjezd Guye Wilkse, který se v mých očích rázem stává hrdinským psychopatem.

To už jsme ale zpátky v autě a míříme na rychlostní zkoušku s pořadovým číslem jedenáct. Způsob, jakým je zde zorganizován systém parkování, je naprosto nelogický a v mnohém nebezpečný. Celá příjezdová komunikace je volná, po příjezdu k pásce jsme pořadatelem navedeni na jinou cestu, na níž už parkují desítky až stovky vozů. Proti nám se pohybují davy diváků, navíc hustě sněží a podmínky se stávají neregulérními i pro vozy s kvalitním zimním obutím. Já, David a Michal zůstáváme v rychlé pravé zatáčce, Uli, jemuž by v sobotu nestačil ani Jožo Pribilinec v dobách své největší slávy, pokračuje dál proti směru erzety. Po vzoru skandinávských fanoušků rozděláváme oheň, opékáme si na grilu párky a popíjíme pivo. Poprvé registrujeme malý zádrhel v intervalech mezi posádkami. Mezi Martinem a Gallim vzniká velká díra a my odepisujeme Francoise Duvala. Ten se ale objevuje s téměř pětiminutovou ztrátou, důvodem je výměna kola přímo na erzetě. Mattias Ekström jede stále výborně a udržuje si bodovanou osmou příčku těsně za Tonim Gardemeisterem a Hennigem Solbergem. Bohužel v následujících erzetách je Mattiasův výkon negativně ovlivněn technickými problémy jeho Fábie WRC, výsledkem čehož je pád až na šestnáctou příčku. Ve výborném světle se ukazuje Chris Atkinson, který v SS11 získává pomyslnou bramborovou medaili. Marcus Gronholm a Petter Solberg svádějí neuvěřitelně vyrovnaný souboj, o němž nejlépe vypovídá rozdíl po této rychlostní zkoušce. Činí neuvěřitelnou jednu desetinu sekundy, což v přepočtu znamená přibližně 3 metry. Původně máme v plánu zrychlený přesun na následující rychlostní zkoušku, zvýšený provoz na přejezdech nám to však neumožňuje. Cestou nás předjíždí Honza Kopecký s Filipem Schovánkem, které zdravíme troubením a máváním.

Daří se mi lišácký kousek a úspěšně přemlouvám Michala, abychom přejeli na "třináctku". Rychlostní zkouška Vargåsen je pověstná kultovním skokem nesoucím Colinovo jméno a atmosférou, která na tomto skoku panuje. Vozy zde létají až padesát metrů daleko, v letošním roce vítězí Hennig Solberg skokem dlouhým 53 metrů. Místo je přehlídkou pozoruhodných bytostí, které jsme pracovně nazvali "totální kašoidi". Několik deci krve totálního kašoida by stačilo Draculovi, aby si zajistil pobyt na záchytce. I moje rozlučka se svobodou, po níž jsem více než hodinu vzýval porcelánového boha, byla ve srovnání se zdejší akcí besídkou zatrvrzelých abstinentů schopných popíjet leda tak mrkvový džus. Představte si směsici rosolu a sněhové břečky ve tvaru spícího lachtana a máte kašoida jak vyšitého. Neskutečné !
Dostávám se k místu vyhrazenému pro akreditované fotografy. Peťa Lusk s Dušanem Velímským již míří objektivy svých fotoaparátů k "odrazové hraně", jsou tady i Slačíkovci, kteří díky originálnímu oblečení Subaru a nákladné fototechnice do této společnosti skvěle zapadají. Ještě před průjezdem soutěžních vozů se na trati objevují nazí fanoušci s norskou vlajkou a praporem Subaru, o chvíli později je napodobuje švédský fanda. Osobně bych se do budoucna přimlouval za vyprofilovanou švédskou fanynku s odhaleným logem Renaultu a bez vlajky.

Foto: Petr Lusk

Po famózním skoku Janiho Paasonena se díky Petrovi a Dušanovi dostávám do prostoru pro fotografy a mám tak možnost natáčet tyto veleskoky na kameru, aniž by mně kdokoliv zacláněl ve výhledu. Jedna z pořadatelek se mě sice snaží dostat ven z vyhrazeného prostoru, když jí ale slibuju (ekvivalent slova lžu) , že se po Carlssonovi určitě vrátím zpět za pásku, dává mi na dlouhý čas pokoj. To, co předvádějí Hennig Solberg či Toni Gardemeister, se nedá nazvat jinak než ódou na létání. Galliho již provázejí technické problémy, ztráta Mattiase Extröma je pro mě mnohem bolestnější.

Tohoto dne ještě stíháme večerní servis, který nabízí zajímavou a vzrušující podívanou. Před příjezdem do časové kontroly je osvětlená rampa, kde komentátoři zpovídají jednotlivé borce. Největší aplaus má pochopitelně Petter Solberg, Mattias Extröm lituje technických problémů, které jej postihly v závěru dne. Velmi vyčerpaný Toni Gardemeister se ani nezmůže na svůj typický úsměv, oba jezdci Citroenu pořád někam telefonují. U Škody Motorsport se pilně pracuje, stánek Fordu je v obležení českých fanoušků. Čekáme ještě na příjezd Honzy Kopeckého a po krátkém a přátelském rozhovoru se známým diskutérem Jiřím se vracíme "domů". Ačkoliv jsme všichni hodně unavení, láhev slivovice a neuvěřitelné historky rozjeté "třiadvacítky" jsou velkým lákadlem, kterému se nedá odolat....

Na pokračování ...