Profil: Michal Kravec

Loňský nováček na tratích našich soutěží Michal Kravec (*30.1.1970 v Klatovech) toužil usednout do kokpitu závodního auta od malinka. Ke splnění svého snu se nakonec propracoval přes funkci lékaře na své domácí Rallye Šumava. Z tohoto pohledu má co říct i k otázce zajištění bezpečného průběhu rychlostních zkoušek.

Profil - Michal Kravec - eWRC-results.com

Přece jen rallyové začátky

Michal: „Narodil jsem se a vyrůstal v Klatovech a tak jsem se od malinka pohyboval v prostředí Rallye Šumava. Jako dítě jsem dokonce zažil ještě Rallye Wiesbaden, kde startovalo mnoho zahraničních posádek s nádhernými auty. Pamatuji si jen světelné show v nočních etapách a množství lidí kolem startovní rampy, vytvářejících fantastickou atmosféru. Bylo období hlubokého socialismu a jakýkoli kontakt se západem byl považován za osobní hrdinství. Myslím, že o zvuku odjíždějících závodních aut nemusím ani hovořit – vždyť respekt a pocity vzrušení a napětí vyvolává dodnes.

Později jsme s kamarády - již při Rallye Šumava - objížděli vložky na kolech, později na motorkách a nakonec autem. Po vystudování lékařské fakulty v Plzni jsem do prostředí soutěží pronikl ještě blíže jako lékař při mém domácím podniku. Po několika ročnících strávených v sanitě na rychlostních zkouškách a pozorováním průjezdů jednotlivých posádek jsem v posledních letech zastával funkci zástupce hlavního lékaře soutěže. V tomto období jsem si už ale vyzkoušel i roli mitfáry. V té době jsem si vzpomněl na dávný kamarádský vztah mého tatínka s inženýrem Josefem Dvořákem pracujícím toho času ještě stále v mladoboleslavské automobilce Škoda. Z jeho vyprávění pak vím, že spolu "zdokonalovali" tehdy velice oblíbené auto Škoda 110 R Coupé. Pamatoval si mě jako malého, blonďatého, dvouletého kluka. Setkání po třiceti letech pro mě bylo velice zajímavé a vzrušující. Při zpětném pohledu si uvědomuji tu dlouhou cestu, ale jsem za ní rád a velice si vážím opětovně navázaného kontaktu.

Seznámení s jeho synem, Josefem Dvořákem mladším, bylo jen otázkou času a jelikož Pepík závodí již mnoho let, posunul mě k mému opravdovému debutu na pouhý krůček. Nevím, co by na tuto historii a současnost řekl můj táta, ale snad to sledují společně s mojí maminkou z modrého nebe nad námi a drží mi palce.“

Auto a jeho historie

Michal: „Koncem roku 2007 se mi právě díky Pepovi Dvořákovi mladšímu naskytla možnost postavit si vlastní závodní auto. Pepa měl ještě jedno rezervní šasi připravené pro sebe. Po jeho kladné odpovědi na můj dotaz, zda bych se na něj mohl obracet ohledně pomoci se stavbou vozu a využívat jeho rad a zkušeností, jsem se rozhodl pro stavbu fabie třídy N1, s níž byl Pepa před časem mistrem republiky. Díky Pepovi jsem měl jistotu, že nebudu vymýšlet již vymyšlené a mohu se na něj a jeho spolujezdce Honzu Slavíka ve všem spolehnout. Jsem jim za jejich pomoc a ochotu velmi vděčný a ještě šťastnější jsem za možnost je vůbec poznat a stát se jejich přítelem. Škoda jen, že takových přátelství není v našich životech více. Co se týče motoru, zde chci pro změnu poděkovat za pomoc a předané zkušenosti Otovi Zenklovi z Mariánských Lázní.“

Jiří Hodek

Michal: „Můj první ostrý závod – loňský Tišnov - jsem absolvoval s velezkušeným spolujezdcem Jiřím Hodkem, přezdívaným „Dědek“, jenž byl kdysi mimo jiné dvorním mitfárou Marcela Tučka. Nenechal mě ve štychu a před mým debutem souhlasil s opětovným usednutím na horké sedadlo. Před odjezdem mi položil jen jedinou otázku - zdali je auto dobře připravené a vydrží. Z toho plyne, že jsem ho ani nemusel moc přemlouvat, byť trošičku přeci jen ano :-) Během seznamovacích jízd mě hned po prvních metrech uklidnilo poznání, jaká kapacita usedla vedle mě. Snad každý ví, jak je klid před soutěží důležitý a obzvláště před tou premiérovou. Ráno před startem jsme se sice oba nervozity nevyvarovali, přejetím startovní rampy z nás však spadla a na Jirkovi byl ihned znát návrat do starých soutěžáckých kolejí. Už při tréninku mě vedl zcela přesně a při vlastní soutěži k tomu ještě přidal profesionalitu a svá oblíbená gesta levou rukou. To abych nezapomněl, co jsme si během seznamovacích jízd řekli. Nevynechal však ani povzbuzení či pobídku ke zrychlení. Tu použil například v momentě jízdy na slickách v dešti na totálně mokré silnici, kdy jsem neměl odvahu jet rychle natolik, jak by to bylo možné. Slova: „No, jeď trochu !“ budu slyšet do konce svého života. Co mi zbývalo, než poslechnout :-) Nezapomenu na závěrečnou erzetu, kdy se snad po pouhých deseti metrech doslova roztrhlo nebe a Pánbůh na nás seslal konve vody. Stěrače nepobíraly a k tomu se nám zamlžilo přední sklo. Sice mi hlavou proběhla Jirkova slova, že s dobrým rozpisem by se mělo dát jet i poslepu, což mi v danou chvíli zamlžené okno připomínalo, ovšem neměl jsem takové zkušenosti a navíc v tu chvíli přišla zmíněná zrychlovací formulka. Vedle ní se však Jirka také dokázal na chvilku uvolnit z pásů a částečně mi přední sklo otřít, abych alespoň něco viděl. Přesto jsme oproti předchozímu průjezdu této vložky byli výrazně pomalejší, ovšem ostatní posádky startující za námi na tom nebyly o mnoho lépe. Po projetí cílové rampy jsme si s Jirkou podali ruce a dostalo se mi od něj důležitého vyznamenání - že se docela dobře svezl a vše si pěkně užil. Tušil jsem ale, že jsem svědkem jeho zřejmě posledních slov v soutěžním autě, protože již před Tišnovem souhlasil s absolvováním pouze jednoho jediného podniku. To mě dodnes mrzí - jeho neocenitelných zkušeností a služeb by totiž jistě rádo využívalo více jezdců. Jirko děkuji.“

Ivan Krčma

Michal: „Po odjetí prvního podniku mě opět čekalo hledání spolujezdce. Podařilo se mi domluvit s Ivanem Krčmou, pohybujícím se dříve v soutěžích několik let jako jezdec historického BMW. Shodou okolností i jeho mitfárou byl právě Jirka Hodek. Přes jeho zdravotní stav ho láska k motorismu neopustila a po krátkém váhání souhlasil s pozicí spolujezdce. Bylo to jeho první usednutí na horké sedadlo. Společně jsme odjeli Pelhřimov a jsme domluveni na spolupráci i pro sezónu 2009.“

Pohled na zajištění a bezpečnost soutěží v Čechách z pohledu jezdce a lékaře

Michal: „Nevím, kolik jezdců a diváků a jak dalece vidí do zabezpečení soutěže, ale před závody je to vždy pořádný kolotoč. Nebudu asi ani více rozvádět otázku zajištění trati, kdy mnohdy pár dní před soutěží nastane komplikace v podobě dopisu od majitele pozemku či starosty některé z obcí, že si ten či onen průjezd nepřejí a nezbývá než hledat náhradní řešení. Ani z hlediska lékařského dozoru se zdaleka nejedná o jednoduchou záležitost.

Počet sanitek musí vždy odpovídat délce tratě a sanitky musí být vybaveny dle řádů FIA. Kontrolu pozorovatelů nejvyšší automobilové federace jsem zažil několikrát. Nedodržení tohoto předpisu je z profesního hlediska nepřijatelné, tzn., že sanita musí být vybavena jako sanita rychlé lékařské pomoci vyjíždějící k akutním případům po zavolání na číslo 155. Pro zajímavost, v současnosti jich je na jednotlivých okresech tak akorát a najednou je jich potřeba několik navíc pro soutěž. Pro naplnění požadovaného počtu si tak většinou musíte půjčit sanitní vozy i z jiných okresů. Následně je potřeba do každého vozu dosadit lékaře a posádku se zkušenostmi zásahů při úrazech a snažit se o co největší odbornost lékaře traumatologa – tzn. aby měl atestaci z chirurgie, ortopedie, traumatologie nebo anestesie a resuscitace. Samozřejmě, že sanitu a její posádku je potřeba zaplatit. Dalším kamenem úrazu je výjezd sanitky na rychlostní zkoušku. Mnohdy se zdá neopodstatněný a zbytečný a často znamená zrušení vložky, protože pokud ta není dle regulí do patnácti minut znovu odstartována, musí pořadatel rychlostní zkoušku zrušit. Pravda, mnohdy se vyslání záchranky k nehodě zdá příliš horlivé, ale někdy zase její příjezd připadá být věčností. Ještě nesmím zapomenout na nutnost přítomnosti posádky vozidla ABA spolupracující se záchrankou. Právě ta musí poskytnout zraněným první pomoc před příjezdem sanity. Nelze opomíjet ani skutečnost, že o výjezdu záchranky v místě nehody mnohdy rozhoduje laik a dejte si nyní každý ruku na srdce – vezmete si na sebe odpovědnost za život " zraněného či nezraněného" ? Kdo z Vás dokáže rozhodnout, zdali je potřeba odborné pomoci ? Vždyť mnohdy ani sám zraněný není schopen určit míru zranění. Kolik lidí bylo na první pohled v pořádku a poté bojovalo, mnohdy neúspěšně, o život. Jak bychom reagovali, pokud by se to stalo našemu kamarádovi, známému, či dokonce příbuznému ? Chtěli bychom mu dopřát poskytnutí „zbytečné“ pomoci ? Stejně se však ani v budoucnu jistě neubráníme názorům: „To jsou….., zase zrušili erzetu.“

Z pohledu jezdce je to pro mě stále stejné. Pokud uvidím zelenou cedulku „OK“, je to dobré. Pokud jí neuvidím, což doufám nikdy nezažiji, vždy zastavím a udělám maximum, co budu umět.“

Závodnický vzor

Michal: „Je pro mě obtížné určit jeden jediný soutěžácký vzor. Vážím si především jezdců schopných jezdit rychle a zároveň spolehlivě – bez chyb. Na druhou stranu mi je však jasné, že k tomuto ideálu se lze propracovat právě jen přes chyby a poučení se z nich. Druhým důležitým kritériem je chování oněch lidí v soukromí a vystupování k okolnímu světu. To však není jednoduché poznat, protože těm největším špičkám se do soukromí nahlíží jen těžko.

Nechci se nikoho dotknout, protože mnoho jezdců osobně neznám, ale rád bych zmínil alespoň dva, od nichž se mám hodně co učit. Jsou jimi Josef Dvořák a Jan Kopecký. Ze zahraničních jsem vždy toužil potkat Michéle Moutonovou a to se mi podařilo během Rally London – Sydney. Dokonce mě požádala těsně před jednou z erzet o pomoc, když potřebovala znovu zapnout bezpečnostní pásy a připnout interkom.“

Oblíbená soutěž

Michal: „Zatím jsem příliš soutěží neabsolvoval a tak těžko mohu porovnávat a hodnotit. Z těch mála odjetých se mi asi nejvíce líbily Pačejov a Český Krumlov a jako Klatovák samozřejmě považuji za srdeční záležitost Šumavu.“.

Výlet do Toronta a Robert Reichel

Michal: „A opět jsme u lidských vztahů. Osob, které za to stojí, je totiž v dnešní době již jen velmi málo. Měl jsem štěstí strávit pět týdnů v kanadském městě Toronto, jemuž tamní obyvatelé říkají Torono, a podařilo se mi sehnat lístek na NHL. Stálo mě to sice nekřesťanské peníze, ale říkal jsem si, že se třeba už podobná možnost nemusí naskytnout a tak jsem nezaváhal. V utkání domácích Maple Leafs proti Philadelphii Flyers působilo na obou stranách několik českých hráčů a autor dvou gólů a jedné asistence Robert Reichel byl po utkání vyhlášen nejlepším hráčem domácích. Nedalo mi to a utíkal jsem k plexisklu, kudy hráči opouštěli ledovou plochu. Zabouchal jsem a zakřičel, že i já gratuluji. Ihned se podíval tím směrem a zeptal se, co tam dělám ? Odvětil jsem, že jsem se přijel podívat a moc se mi to líbilo. Ukázal mi směr, kterým mám jít a kde na něj počkat. Dostala se mi na chvilku možnost s ním popovídat a jsem za to dodnes vděčný a nadšený. Jen si říkám, kolik takových setkání se v dnešní době uskuteční a kdo se zachová tak, jako jeden z nejlepších hráčů naší hokejové historie ?“

Čas a finance

Michal: „Vzhledem k mému zaměstnání v plzeňské Fakultní nemocnici musím s časem zacházet efektivně a ne vždy se mi to daří. Moc děkuji mojí rodině za snahu vycházet mi vstříc. Vždy týden či deset dní před soutěží kolem mě chodí a ptají se mě, jak jsem připraven a zda ještě něco nepotřebuji. Poté mi popřejí hodně štěstí a vyrážíme.

Každý znalý rallyového kolotoče ví, jak složité je to v něm s financemi. Chtěl bych proto poděkovat všem firmám umožňující nám věnovat se našemu krásnému koníčku – jmenovitě to jsou firmy MTS s.r.o., Vacovský Group, BK Medica, Okula Nýrsko a.s., Betonové stavby Klatovy, Shadow Line s.r.o., Auto Hornát s.r.o., Lorenc Logistic s.r.o., Laminocentrum s.r.o., Edikt, Vacker Neuson - Rudolf Konig, Truhlářství " U Flekara", firma Šlechta, KT - UNICOS, Colaex, Okula Nýrsko. Všechny tyto firmy zasluhují absolutorium a velké poděkování za podporu a zachování nám věrnosti i pro tento rok. Děkujeme!!!!

V neposlední řadě bych chtěl poděkovat týmu AUTO POWER, který nám v současnosti připravuje auto na závody a vytváří nám zázemí před nimi a během nich. Jmenovitě děkuji za obětavost, pomoc, povzbuzení a pochopení mechanikům Tondovi, Milanovi, Karlovi a Jirkovi. Pánové, ani nevíte, jak si toho vážím a věřím, že se budeme setkávat i nadále. Děkuji!

Speciální velké a zcela samostatné poděkování patří Mirkovi Levorovi. Bez jeho pomoci bychom letos nikam nejeli. Míro Děkuji.“

Plány do budoucna

Michal: „Zatím se v soutěžích stále rozkoukávám. Letos chci sbírat zkušenosti a učit se. Potřebuji toho vylepšit moc a moc. Další vývoj ukáže až budoucnost a věřím, že nějaká bude.“