Šotolina – warum nicht? - 2. díl

Šotolina – warum nicht? - 1. díl

…Déšť. To tu ještě nebylo. Zatím jen malé kapky, ale černé mraky hrozí. Servis je standardní na nestandardním místě. Rozprostírá se na několika malých travnatých zahradách. Všude se pracuje na sto procent, auta jsou plná šrámů a je potřeba vše důkladně zkontrolovat. Někde jde jen o běžnou údržbu, někde se mechanici mění v doktory a snaží se léčit motor kuckající na tři válce. Nejvíc mě ale zaujala dvojgaráž na jednom z dvorků. V prvním stání je ukryta pánova limuzína, jejíž cena by se na trhu s ojetinami i přes najeté kilometry pohybovala těsně pod hranicí šesti nul. Druhé stání bylo původně myšleno pro paní a její „nákupní tašku“. Pán však usoudil, že paní stejně neumí řídit a novotou vonicí vůz by akorát odřela, tak si lehkým zednickým úkonem upravil garáž na dok a parkuje v něm svoji malou lodičku. Důmyslné!

Tak, rychle poslední foto (zvěčnit si od ucha k uchu usmívající se spolujezdkyni Hermanna Gassnera jr. Kathi Wüstenhagenovou je fakt prímovní džob), otáčím dva listy v programu a tentokrát již nesměleji zabodávám prst do mapy. Že by opět neznámý úsek? No, myslíme si, že ano, ale po příjezdu zjišťujeme, že nikoliv. I tady jsme již měli tu čest býti. Tentokrát se však projíždí tímto místem v opačném směru než v minulém ročníku. Prudký pravý vracák, do kterého se přilétá uskákaným „padákem“. Navíc se jedná o polookruhovou erzetu, takže zde posádky uvidíme dvakrát. Co více si přát. Hmm, tak hop, hop, ať už se závodí!

Špička si jede opět svůj standart. Rychle, bez zbytečných vylomenin. Zároveň však začínají trochu fungovat jako škodiči. Povrch je zde totiž spíše písčitý a tím značně nestabilní. V zatáčce se tak začíná auto po autě tvořit jáma, do které by nebyl problém zakopat malý tank. Pro čtyřkolky žádný problém. Na řadě jsou však letité Escorty. A ty už problémy mají. Scénář jejich prvního průjezdu je jako přes kopírák. Divoký přílet, táááák, teď to hodíme plynem do smyku, jejda jáma, hrabemeeeee a po 10 vteřinách pomalu odjíždíme. V druhé rundě na to šla většina „escortích“ posádek od lesa. Minutí díry se však míjí účinkem a auta se těžce prohrabávají písečným valem kolem ní. Červený „eresdvatisíce“ se startovním číslem 63 těžko se smiřující se skutečností, že se v prvním kole zahrabal tak dokonale, že na řadu museli přijít diváci-osvoboditelé a auto ze spárů tekutého písku téměř vynést, se pro jistotu v opakovačce zakopává na milimetr stejném místě. Stejné chyby, stejné známky…

Show však zdaleka nekončí. Pilot Suzuki Swift využívá nízké váhy svého stroje a zřejmě hodlá velký otvor do zemského povrchu přeletět lehce jako vítr. Variaci na téma „Já se vznáším, já si létám“ však nemá ještě zcela vypilovanou k dokonalosti a pomocí vysokého břehu uprostřed vracáku dostává do vzduchu pouze dvě kola. Tato snaha je však oceněna potleskem na otevřené scéně.

Najednou mám pocit, že jsem se přenesl v časoprostoru někam do Afriky a sleduji Rally-Paříž-Dakar. Ano, Volva jsou tady. Jejich přílet je majestátný. Písek létá na všechny strany. Zatáčí a…a to je tak všechno. Pro většinu z nich je terén téměř nezdolatelný a posádky švédské ocelové oře zasazují do země tak dokonale, že chodit je celý rok pravidelně zalévat, jistě by na nich příští rok vyrašily pupeny. Teď si diváci máknou. Jsou však odhodlaní a ani jedno auto nenechají ve štychu. Ufff, že to byla ale makačka!

Jaký je další plán? No teď hlavně rychle k autu, protože počasí si přece jen postavilo hlavu a začíná celkem slušně pršet. Voda v kombinaci s prachem, kterým jsme prošpikovaní opravdu dokonale, není ta správná kombinace. Mohli bychom totiž skončit na zahrádce nějakého nadšeného rakouského zahrádkáře jako kýčovití sádroví trpaslíci. Ke Šmudlovi nemám opravdu daleko.

Uvažujeme logicky. Kupodivu. Chceme stíhat poslední okruhovou rychlostku, která se tradičně jezdí přímo v centru Weissenbachu. Volba je proto jasná. Krátká návštěva erzety v těsné blízkosti městečka. Námi vybrané místo je velmi přehledné, leč víceméně celé na asfaltu. Jen při výjezdu z lesa posádky absolvují uměle vytvořenou šotolinovou „motanici“ ohraničenou kládami. Vypadá to, že po skončení závodů a smotání „mlíka“ se zde sejde skupina místních skautů, kteří mezi kládami postaví vysokou vatru, opečou si „špekoně“ a zapějí si přitom u kytary například „Rád se brouzdám rosou“. Napadá mě právě tato skladba, jelikož je po dešti a v mých botách díky prodírání se mokrou trávou povážlivě čvachtá. Jsme trošku zklamáni. Gumy olepené mokrou šotolinou na mokrém asfaltu příliš nefungují, takže jednotlivé průjezdy jsou spíše opatrnější. Čas se však naplňuje a nastává vyvrcholení celé soutěže.

Tím se již tradičně stává okruhová rychlostní zkouška „Coopers“, protkaná uličkami městečka Weissenbach. Posádky ji projedou celkem třikrát. Během několika málo hodin pořadatelé s pomocí vysokozdvižného vozíku rozestaví kolem cesty betonové zábrany a může se závodit. Nejexponovanějším místem této erzety je malé náměstíčko, na kterém se nachází také pub „Coopers“, podle kterého je tato zkouška pojmenována. I dnes je zde narváno k prasknutí. Po celodenním zápolení zde můžou všichni soutěžící spíše ztratit než získat. Ovšem u 99,9% z nich se právě tady ukazuje opravdové závodnické srdce a nechávají se špalírem diváků vyprovokovat k atraktivním průjezdům. Vše je navíc okořeněno komentářem fundovaného „spíkra“, který dokáže dav vyprovokovat téměř k šílenství. Fanoušci vítají každou posádku, ať už z čela nebo hloubi startovního pole. Každý smyk je odměněn potleskem. Ani zde však není nouze o dramatické okamžiky počínaje posouváním bariér ze slámy, kdy přichází k újmě světlomety, nárazníky a blatníky a konče několika utrženými závěsy kol.

Und das ist Alles (To je vše). Ředitel soutěže Peter Müller (ano, jedná se opravdu o známého spolujezdce, který v minulosti navigoval například Manfreda Stohla na mnoha soutěžích MS) ještě za pomoci mikrofonu děkuje všem přítomným divákům za vytvoření nádherné atmosféry. Na řadě je už jen přejezd cílové rampy. O ten jsme již však ochuzeni, jelikož teplota velmi výrazně klesla a naše šatstvo není uzpůsobeno odolávat mrazu a sněhu. Při cestě do pohodlí a tepla našeho přesunovadla ještě rychle obhlížíme stánek s rally suvenýry, kde mě nejvíc zaujímají tanga, na kterých jsou vyobrazeny znaky a názvy snad všech světových automobilek. Nemají však moji velikost. Škoda!

Za námi v podvečerním šeru pomalu mizí přeskrtnutá cedule „Weissenbach an der Triesting“ a my se a tímto krajem a krásnou rally loučíme červenými bludičkami zadních světlometů.

Říká se „Do třetice všeho dobrého“. My jsme Triestingtal rally navštívili již počtvrté a rozhodně se nedá říci, že bychom byli zklamáni. Naopak. Ale abych jen nechválil, přece jen bych na tomto výletu jednu kaňku našel. Můžete se mi smát, že jsem malicherný, ale pro mě je tato skutečnost velmi důležitá. Přestože jsme dvakrát projížděli skrze Vídeň, ani jednou jsem neměl možnost zahlédnout Komisaře Rexe!