U koně, býka, trojzubce a Sandra

Za devatero benzínovými pumpami, devatero dálničními křižovatkami a dvěma pohořími, která se tyčí na naše poměry až nezvykle vysoko k modré obloze, leží čarovné údolí. Tohle veliké, ploché údolí je v zemi, která svým tvarem připomíná botu středověkého šermíře. Je v centru regionu Emilia Romagna a jeho středem je město Modena. Kdysi dávno se v těchto místech střetl ve veliké bitvě Brutus s Markem Antoniem a pak se tu zhruba dva tisíce let nic podstatného nedělo. To až do roku 1898, kdy se narodil Enzo Ferrari. Jeho jméno a aktivity přitáhly později do těchto míst pozornost obdivovatelů rychlých aut z celého světa.

Ještě než se tak stalo, se v roce 1940 do Modeny přistěhovali bratří Maseratiové. V šedesátých letech pak v blízkém okolí založili svoje automobilky argentinský emigrant Alessandro de Tomaso a místní výrobce traktorů, Ferrucio Lamborghini. Poslední v tomto hvězdném pětilístku je značka Pagani.

Co přitáhlo do údolí pod severní kopce Apenin tyto automobilové kouzelníky nikdo nedokáže vysvětlit. Faktem je, že mu dali svými výrobky nové jméno, a tak, pokud by jste do této oblasti chtěli zavítat, ptejte se po Supercar Valley.

Já jsem této možnosti neodolal po té, co jsem zjistil, že v nedalekém Castiglione dei Pepolli (to místo se tak skutečně jmenuje) pořádá Sandro Munari Rallye Club soutěž některých více, ale jiných spíše méně historických aut, nazvanou R. A. C.

Těm, kteří mají rádi horská panoramata, doporučuji, aby za Mníškem pod Alpou opustili místo za volantem, pokud ho do té doby okupovali a přivlastnili si pozici spolujezdce. Výhledy z Brennerské dálnice na zasněžené vrcholy Alp a později Dolomit skutečně stojí za hádku o pozice. Pro fotografující členy posádky vyvstane problém, donutit řidiče, aby na každém parkovišti zastavil, za účelem zdokumentování téhle nádhery. Ten celkem logicky oponuje, že na překonání těch asi tisíc dvou set kilometrů nemáme tři dny a tak cesta vesele ubíhá a ve voze se pomalu tvoří atmosféra italské domácnosti.

1.Brennerská dálnice přináší mnoho vizuálních požitků.

Castiglione je terasovitě přilepeno na severní svahy Apenin a působí příjemně ospalým dojmem. Je ale středeční pozdní odpoledne a technická přejímka je naplánována na pátek. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se tu měly sejít ikony startovních listin rallye z let nedávno minulých.

Ráno se vracíme po dálnici a před Modenou uhýbáme na Maranello. Že jsme v kraji nejen skvělých aut, ale i dobrého moku, nám připomínají veliké plastiky vinných hroznů uprostřed křižovatek s kruhovými objezdy. Částečnou letargii z nezajímavého okolí a částečné očekávání, zahání cirkulárka vytáčeného motoru. Jsme na mostě Via Abetone. Z betonu opravdu je. A potom, že se italsky nedomluvíme. Po pravé ruce je Pista Fiorano, tovární testovací okruh. Nenacházíme odvahu na mostě, ze kterého je na trať solidní výhled, zastavit a potěšit se pohledem na letící rudé monstrum. Pomalu pokračujeme po Viale Gilles Villeneuve, míjíme vjezd do továrny a hledáme místo k zaparkování. Parkoviště před Galerií Ferrari na Viale Dino Ferrari je plné a tak bereme zavděk volným místem před stavebním podnikem na konci téhle Vii. Snad budou místní ochránci pořádku tolerantní.

2.Takhle nejblíže se dostanete k Ferrariho továrně. Dál může už jen sklo teleobjektivu, nebo státní návštěva.

Při vstupu do Gallerie se tají dech. Je potřeba ovládnout nutkání honem vidět to a tohle a támhle to a procházet expozici systematicky. Formulové vozy v přízemí, prototypy a supersporty v patře a další sál v přízemí, nabízející všehochuť produkce maranellské továrny.

Její fluidum prostoupilo celé městečko. Na světelných semaforech se rozsvěcují červení, zelení a oranžoví vzpínající se koníci, uprostřed květinového záhonu je nainstalována přední část modelu neschváleného vozu a barva květin v celém Maranellu je jen rudá. Rudá svítí z výloh prodejen suvenýrů, na jejichž pořízení raději hned zapomeňte, z overalů zaměstnanců Enzovi SpA i z restaurací a bufetů, do kterých chodí na kávu. Do šálků jsem jim nekoukal a tak se o její barvě mohu jen dohadovat.

3.Celé Maranello tone v rudé barvě. V příjemné, rudé barvě.

Rudá barva byla dlouhá léta i naší doménou, ale ta ve většině z nás evokovala docela jiné pocity, než ta, kterou si Comendattore vybral pro vozy své závodní stáje a kterou jedinou měly dlouhé roky takřka všechny produkční modely.

4.Vzpínající se kůň už desítky let symbolizuje sílu vozů z údolí pod Apeninami.

Odpoledne se vracíme k Modeně a v úporné snaze najít objezdovou trasu se ocitáme v jejím centru. Z viaduktu tak máme možnost vidět budovu administrativního centra Maserati s velikým trojzubcem a výrobní haly a pak už jsme s orientací v koncích. Hledáme Santu Agnátu, kde se rodí hi-tech designová Lamborghini. Ptáme se vysoké, štíhlé barmanky, která dohlíží na chod svého podničku z křesla v předzahrádce. Její seprané džíny, bílá rozhalenka a hluboké předklony při kreslení plánku cesty na účetní lístek, budí zasloužený zájem zbytku výpravy.

5.Model Ferrari F- 2 s motorem o obsahu 1500 ccm, jak ho A. Ascari prezentoval v Bernnu na G P Švýcarska. Buď koupíte model, a nebo doma slušnou ojetinu. Cenově to je nastejno.

Santa Agnáta je před námi asi patnáct kilometrů a její blízkost po chvíli ohlašuje v protisměru nás ve svižném sportovním tempu minuvší Gallardo. Výstavní prostory jsou o něco skromnější. Asi úměrně k tradici vozů s býkem ve znaku. Při jejich prohlížení a porovnávání s vozy Ferrari se nemohu zbavit dojmu, že některé detaily připomínají, že továrna dříve vyráběla traktory.

6.Lancia formule 1, z Enzovi stáje. V roce 1955 s ním, obklopen nádržemi,plnými benzínu, jezdil J.M. Fangio.

Pátek před polednem stoupáme městečkem Castiglione od parkoviště k náměstí kaskádovitými uličkami. Stánek s nepřeberným množstvím modelů, nášivek a dalších rallyeových fetiší, trochu zmírňuje naše obavy, ohledně konání celé akce. Jméno velkého mága soutěžních volantů Lancií a Fiatů v hlavičce přádajícího klubu, dávalo naději na jeho fyzickou přítomnost zde. Proto jsem s sebou přivezl seriál fotografií, který jsem pořídil při jeho nezapomenutelné kolizi na Rallye Vltava v roce 1974.

7.- 8. Čelní pohledy,mezi kterými je zhruba 40 let rozdíl.

9.- 10. Mezi těmito vozy je také značný věkový rozdíl. Je snad proto jeden z nich míň přitažlivý?

11. Ferrari s nápisem Superleghera na kapotě, průkopník vyšších výkonů pomocí odlehčování ?

12. Že Ferrari patří na stránky rellyeového portálu dokazuje toto 308 GTB a posádka Roti – Shgedoni na Barumce 1985.

13. Lamborghini Miura je pro mě nejzdařilejší produkt továrny v Santa Aghatě.

14. Diablo působí trochu jako z kategorie sci- fi.

16. Autobianchi A 112 Abarth.Znáte prupovídku, že s malým maňáskem se dá hrát velké divadlo? Tady je nezvratitelný důkaz.

17. BMW od bavorské Divize M nedosáhlo nikdy na nejvyšší mety, kromě jednoho vítězství na Korsice. Pohled na něj ale stále zvyšuje krevní oběh.

18. Idilické odpoledne na náměstí v Castiglione.

19. Díky Rakousku za pana Carlo Abartha.

20. Architektura Stratosu je pro fotografy dodnes velká výzva.

21. ……a zase ten pán původem z Jižního Tyrolska. I tenhle model Fiatu byl pěkný štírek.

Na úzkém konci podlouhlého náměstí stojí startovní rampa, která naší nejistotu rozptyluje úplně. Přijíždí nákladní auto a v rohu náměstí vyrůstá stan technické přejímky. Dunění v okolních uličkách signalizuje příjezd prvních zájemců o tuto proceduru. Prostranství se pomalu naplňuje vozy a diskutujícími hloučky účastníků. Začínám se rozhlížet v naději, že se někdy mezi nimi objeví veliký Sandro, ale má snaha ovoce nepřináší. Váhám, zda bych ho poznal. Přece jen uteklo pár let od doby, kdy jeho tvář plnila stránky motoristických časopisů. Moje nedočkavost mě přivedla až do tiskového střediska, kde se po panu Munarim ptám. Odpovědí je mi no, no, signor Munari se objeví možná zítra. To ale budeme někde na trati. Nedovedu skrýt svoje zklamání. Sedám si na lavičku a sleduji další přijíždějící auta, když slyším halasné italské CIAO. Potřásání rukou, objímání a já vidím, že se Sandro za ty roky nijak nezměnil. Členové klubu a aktéři soutěže se s ním radostně vítají a já beru fotky, prosím o prominutí a o podpisy. Stejně, jako Walter Röhrl v Daunu, si i pan Munari pamatuje zvěčněný okamžik. Podepisuje se a říká, že dvě fotky ze stejného místa jsou v jeho životopisné knize. Bohužel ne ty moje. To mi ale radost ze získaných trofejí nekazí. Ještě prosím o společné foto, čehož je mi s úsměvem dopřáno a pak se loučím a nad italskou zmrzlinou a espresem si vychutnávám zbytek květnového odpoledne na náměstí v Castiglione.

15. Fiat 131 Abarth v barvách Alitalia je klasika nad klasiky. Tenhle model sedlával prý Marku Alén. To rozhodně nebyla špatná symbióza.

Sandro dál prochází okolo aut a jejich posádek, zdraví se s nimi a diskutuje a při tom ochotně pózuje fotekchtivým divákům u modelů Lancií, se kterými dobýval světové triumfy. Ani já takovéhle nabídce neodolám. Sandro je vedle Stratosu zvlášť fotogenický.

22. Lancia 037. Vždy na ní objevíte něco nového, vznešeného. Večer se v uličkách městečka jela divácká vložka na trati, kde ještě před hodinou a půl parkovala auta místních obyvatel. Nařízení, že do 18.30 h nejpozději je nutno auta z těchto lokalit odstranit, akceptují bez jediné výjimky.

23. Dokáže takhle pózovat některá z modelek, aneb Sandro se svým sportovním nářadím.

Cestou na ubytování nám před autem přeběhne maličký divočák v pruhovaném pyžamu a u jednoho z hotelů chvíli přihlížíme přípravám Lancií Delta a 037 na sobotní klání.

24.Lancia Fulvia na Činovském okruhu, po kolizi už zase na trati ( 1974 ), s autogramem hlavního aktéra.

Proti našemu hotýlku je malý bar, do kterého jdeme na plenárku o uplynulém dni. Po chvíli přijíždí od domku, který je na kopci slabých 200 metrů od baru, čtyřkolová Panda. Z jejích útrob se vysouká k rozměrům auta až nepřiměřeně velká postava a nejistým krokem jde k barmanovi. Zda byl rozhovor mezi nimi veden na přátelské téma, nebo to byla předehra k vendettě , jsme nepoznali. Každopádně byl zakončen pořádným lokem místní kořalky, mající odér petroleje. Po té se postava svalila do sténající Pandy a bez jediného zaváhání odcouvala zpátky ke svému bydlišti. Inu jiný kraj, jiný mrav.

25. Stratos v plném tempu na Apeninských silničkách.

Sobotní dopoledne je krásně jarní, nebe má barvu dresů italského fotbalového nároďáku a my se kocháme průjezdy a zvukovými projevy asi osmdesátičlenného startovního pole. Z Lancií tu chybí jen Delta S 4, ale ta prý bývá k vidění na Rallye Legend v San Marinu. Dál si užíváme toho skvělého představení a plánujeme při tom další výlet. Tyhle retro rallye se nám nějak sakramentsky rychle dostaly pod kůži.

26. Sandro, Olda a já.Podpis pro čtenáře eWRC.

Cestou domů se při hodnocení celé akce podivujeme u Mnichova tomu, že jsme si ještě nikdy nevšimli Alianz arény místního Bayernu, když okolo ní jedeme tak blízko. Záhada se za pár okamžiků vysvětluje. Blížíme se do centra bavorské metropole a odbočka na Norimberk zůstala někde daleko za námi.