Jiří Donát: Život s Trabantem

Posádka Jiří Donát - Miloslav Říha s vozem třídy H1 Trabant 601 WRC 6V obsadila v loňském ročníku seriálu Rallye Cup třetí místo. Dvojici týmu HRT (Hnata Racing Team) připravila o lepší umístění technická závada a nedojetí na soutěži v okolí Kostelce nad Orlicí. Pilot vozu - Jiří Donát - zažil i závodění v osmdesátých a devadesátých letech, tyto kapitoly v rozhovoru nemůžou chybět.

Foto: Václav Zíbar / RFK

Pane Donát, vy jste v rally už dlouhá léta, zavzpomínáte ale i na období než jste začal poprvé vnímat závody a soutěžní speciály?

To je opravdu už daleká historie, asi tak začátek 70. let minulého století. Jen pro ujasnění a představu pro mladší ročníky:

1) tehdy už osobní auta nejezdila na páru (ale ani na naftu),
2) Československo mělo velké množství kvalitních rallye-jezdců,
a za 3) kteří ovšem až na výjimky byli odkázáni na „maloobsahovou“ (ve smyslu 1000 – 1300 ccm) domácí produkci automobilů pod dohledem „velkého bratra“.

Zhruba v té době mi bylo asi tak dvanáct let. Vyrůstal jsem v učitelské rodině, kde mě nikdo k motorismu nevedl, vlastnili jsme škodovku Š450 – takovou tu Felicii bez křidýlek – a to bylo tak z motorismu všechno. „Koníčky“ byly tak nějak jakoby zapovězené, šest dní pracovní týden a v neděli stavba chaty (později pět pracovních dní v týdnu a o sobotách a nedělích stavba RD). S bráchou Alešem a „šéfkonstruktérem“ naším dědečkem jsme si přesto na chatě postavili takovou primitivní minikáru s kolečky od kočárku a potom s tím jezdili z kopce lesem. Řídilo se to opravdu velice obtížně a o karamboly a drobné šrámy nebyla nouze. Částečně rozloženou káru jsme z lesa většinou nosili v náručí.

Foto: archiv týmu, hrt.estranky.cz

Co bylo však prvotním popudem k mé inklinaci k rallyovému sportu, tak to byl český film Známost sestry Aleny, kde v titulní roli stárnoucího soutěžního pilota vystupoval slovenský herec Kvietik. V tom filmu bylo mnoho unikátních záběrů a on-boardů – jak by se řeklo nyní – a jezdila tam celá plejáda továrních i netovárních škodovek. V tom filmu byla samozřejmě hlubší myšlenka, ale mně k „nastartování“ stačil pouze tento vizuální vjem a bylo vlastně na dalších 38 let vymalováno.

Začal jsem psát takové malé dílko o domácích soutěžích, o škodovkách RS 200 a 180, které mě tak učarovaly, a o strastech několika továrních posádek. Samozřejmě všechno smyšlené, ale tehdy – ve třinácti letech – jsem to bral strašně vážně. Prostě jsem napsal román…

Přikročme k Vaší kariéře. Kdy a kde jste poprvé usedl do vozu (a do jakého)?

Kdy jsem poprvé nasedl do osobního auta jako řidič, to už si nepamatuju, od deseti let jsem však hodně řídil u strýce ve východních Čechách traktor po poli a do lesa na dříví – akorát spojka mi dělala problémy, protože byla tak tvrdá, že jsem si na ní musel vždycky stoupnout celou váhou svého těla. Do vlastního vozu jsem usedl na jaře roku 1978. Naši si tehdy koupili škodovku stodvacítku a přenechali mi ještě velice hezkou červenou Felicii s bílou laminátovou střechou (popř. s černou plátěnou) – můj první a zároveň poslední roadster.

S kamarádem Martinem Šimákem jsme se přihlásili na branně orientační automobilovou soutěž Vítězný únor (opravdu se to tak jmenovalo), což byla vlastně taková předchůdkyně dnešních AOS. V tomto složení jsme jezdili „boasky“ celou sezónu 1978 a od roku 1979 jsem si přesedl na spolujezdecké sedadlo a jezdili jsme s Martinovou tisícovkou až do roku 1984. Od té doby se občas na orientačních soutěžích svezu jako jezdec, ale převážně jako spolujezdec, popřípadně dodnes společně s jinými jezdci každoročně pořádám populární orientačně-konzumační soutěž Dobře utajená pípa.

Foto: archiv týmu, hrt.estranky.cz

V roce 1985 jste přestoupil do královny motoristického sportu – rallye. Jaké byly začátky? Jak na ně vzpomínáte? Vzpomeňte na úspěchy i neúspěchy.

Začátky byly úsměvné až komické. Na sklonku roku 1984 jsme se s Martinem vyhecovali, že si každý z nás postaví svého Trabanta a od sezóny 1985 vyjedeme na oblastní rallye a poměříme mezi sebou síly. V prosinci jsem pořídil za pět tisíc (to byla tehdy hromada peněz) sedm let starého Trabanta a bratr Martinovy ženy mi ho v našem AMK Reitknechtka na Praze 4 povařil. Než jsem však z něj udělal alespoň opticky soutěžáka, tak byla polovina sezóny pryč - zkušenosti a technické podmínky prostě nebyly.

V létě jsem individuálně otestoval a společně se svou ženou Uljanou jsme se přihlásili na poslední podnik oblastních rallye ve Frýdlantu v Čechách. Byl to můj první Trabant (přívlastek „Amaroun“ získal až později, v návaznosti na TV seriál Návštěvníci), ale protože nebylo dost peněz, tak veškeré úpravy spočívaly pouze v povinných bezpečnostních prvcích a z technických úprav pouze v odstranění tlumiče výfuku a vyházení protihlukových materiálů. Taky jsme se podle toho v soutěži umístili.

Foto: archiv týmu, hrt.estranky.cz

Z patnácti přihlášených Trabantů jich dojelo všech patnáct a my na čtrnáctém místě po tuhém boji s patnáctým, který se asi pět minut válel ve škarpě a nebyl, kdo by ho vynesl zpět na silnici. Jediného, koho jsme tehdy na rychlostní zkoušce dojeli (a předjeli) byl netrpělivý cyklista, který spěchal po trati erzety do místního hostince (vzal jsem ho na brzdy v jedné zatáčce v klesání na 4. RZ).

Následující rok jsem byl na vojně, sice jen na pět měsíců, ale sezónu mi to překazilo. Jediné, co se ten rok stalo a stojí za zmínku: vymyslel jsem název týmu (a logo) - žlutočerný Hnáta Rallye Team, kde jsem využil své přezdívky ještě z „boasek“.

V roce 1987 přišla – opět na Frýdlantu – moje první kolostřešní situace a s Uljanou jsme si ustali už v první rychlostce v lesích u polských hranic. Tehdy jsem z toho byl opravdu otřesený, žena si popálila ruce o výfuk (jak jsme sami s jedním pohraničníkem převraceli auto zpátky na kola), vzápětí si ty ruce popálila o kyselinu z baterky. V tom chaosu jsme ještě někde vytratili jízdní výkaz, takže jsme dojeli do cíle zkoušky, kde jí ošetřili a já oficiálně vzdal. Po této zkušenosti jsme se dohodli, že se mnou už Uljana jezdit nebude a zbytek sezóny jsem dojezdil s různými náhradníky.

Foto: archiv týmu, hrt.estranky.cz

Na sezónu 1988 jsem si dal inzerát na spolujezdce a přihlásila se mi na něj Eliška Dousková. Sezóna s ní byla snad nejhezčí. Eliška byla spolujezdec tělem (44 kg) i duší. Jezdili jsme víkend před soutěží na dva dny trénovat, spali pod stanem, při závodech mi po erzetě vždy zapalovala cigaretu a cpala mě čokoládou a gumovými medvídky. Když bylo na erzetě nejhůř a já bojoval s autem proti betonovému sloupu, smála se a mávala na diváky. Přesto jsme se v konkurenci i třiceti trabantů začali umísťovat na „bramborovém“ postu. Po roce jí doktor zakázal jezdit a nepodepsal jí povinnou prohlídku a já na sezónu 1989 sháněl spolujezdce dalšího.

V práci se mnou tehdy pracoval jeden chlapík z Teplic - Přemek Hájek, který měl zájem si to zkusit na horkém sedadle. S novým spolujezdcem a novým motorem, který mi pomohl dát dohromady můj strýc ing. Josef Donát v Motorletu Jinonice jsme se začali konečně pravidelně prosazovat v první desítce (i pětce) ve třídě A do 750 ccm.

Byla to jak bednová umístění, tak i další kolostřešní situace, ale výkonnostní vzestup byl konečně markantní. V této – poměrně úspěšné sestavě - jsme jezdili až do roku 1991.

V letech 1996 až 98 jste zkoušel štěstí se Škodou Favorit (N1) v Mistrovství ČR. Zajímal by mne Váš názor na toto období a důvod, který stál za skončením této Vaší závodnické etapy.

Na sezónu 1992 byla na trabanty předepsaná poměrně drahá lepená skla a navíc jsme sezónu 91 zakončili částečnou likvidací Amarouna, takže dál nebylo s čím jezdit. Začal jsem podnikat v autopůjčovnictví a na soutěže nebyl čas. Párkrát jsem se svezl ve škodovce 130, ale nějak mi to nic neříkalo. V tom roce 1993 to vypadalo, že už jsem z těch soutěží vyrostl, a že už snad budu dospělý.

Foto: archiv týmu, hrt.estranky.cz

Ale jak se říká: „Nikdy neříkej nikdy“, ruce mě začaly svrbět už po dvou letech. Koupil jsem v bazaru Favorita a začal ho připravovat na sezónu 1996 do skupiny N do 1300 ccm. V autoškole, kde jsem učil, jsem natrefil na žáka, který se zajímal o rallye a tak jsme si s Markem Bedřichem plácli a šli do toho. V těch následujících sezónách jsme vždycky odjeli tak tři soutěže za rok a umísťovali se tak v polovině klasifikovaných ve své třídě. Auto už tehdy nebylo příliš konkurenceschopné, jezdily s námi ve třídě už Felicie a Swifty, a korunu všemu dalo rozhodnutí rallyekomise o zavedení odběrních ventilů pro kontrolu kvality paliva. To byla asi poslední kapka do poháru mé trpělivosti s Federací automobilového sportu.

Před koncem tisíciletí jsme nejdříve já a potom můj syn Filip zkoušeli štěstí na poli trabantcrossu. Likvidační charakter této disciplíny však do tří let vše vyřešil a nebylo s čím jezdit. Pouze tým jsme přejmenovali na Hnáta Racing Team.

Foto: archiv týmu, hrt.estranky.cz

Kdy jste se pustil do soubojů na tratích volných podniků? A kdy a kde bylo Vaše „poprvé“ s Trabantem, který Vaši posádku poslední léta tak charakterizuje?

Do volných podniků (Volný pohár či vznikající ČMPR) jsme přišli zhruba v roce 2002, to už bylo naprosto jasné, že pod Federací nikdy nepojedu. Tehdy jsme se s mým posledním spolujezdcem Markem zúčastnili VP Havlíčkův Brod (ředitel Secký). Poté následovaly Podbrdské a ProBe soutěže (ředitel Alois Janků) se spolujezdcem Oldřichem Hájkem. Teprve na soutěži v Hradci Králové (ředitel Pavlata) jsme poprvé ostře testovali šedožlutého Trabanta WRC 6V a u Dana Kroba v roce 2003 začala nová éra s Trabantem a zároveň s mým posledním a současným spolujezdcem Mílou Říhou – Pytlákem.

Vaše vozidlo má označení, které nelze přehlédnout - Trabant 601 WRC 6V. Můžete jej vysvětlit?

Trabant 601 je původní typové označení od výrobce. Ve věci WRC jsem vycházel z původu této zkratky „World Rallye Car“. Pro mne to je prostě „světové“ auto pro rallye, já to tak cítím. S tímto typem jsem zažil – díky u jiných vozidel neznámým specifikům (systém řazení, krátký rozvor, poloha pedálů, spádové plnění komory karburátoru) - neuvěřitelné věci, takže to je určitá srdeční záležitost. Proto také vždy, když píšu obecně o svém trabantu, tak vždy používám velké písmeno „T“). A „6V“? – stále v originálním šestivoltovém provedení.

Jste vůdčí osobností HRT – Hnata Racing Teamu. Je již faktem, že HRT je jedním ze stěžejních týmů volných soutěží. Není tedy náhodou, že jste byl vybrán kolegy do tria jezdců, kteří se s vedením Rallye Cupu dohadovalo na nových technických a sportovních pravidlech. Jaký jste z tohoto jednání ze sklonku loňského roku měl pocit? Jde Rallye Cup správnou cestou?

Především bych chtěl poděkovat všem bezejmenným, kteří mi poslali v anketě na „vyjednavače“ svůj hlas. Všechny připomínky, které se ke mně e-mailem, telefonicky, či ústně dostaly, jsem na jednání v Praze přednesl a mnohé z nich byly v předpisech pro letošní sezónu zohledněny. Především oceňuji znovuvzniklou třídu historiků do 1300 ccm a jednotné sportovní předpisy. K samotnému jednání musím říci, že bylo naprosto vstřícné a smysluplné. Myslím si, že v rámci Rallye Cupu se sešli pořadatelé, kteří mají na budoucnost poháru prakticky totožný náhled. Smysl Cupu do budoucna je jednoznačný: zachovat možnost finančně dostupného svezení pro co nejširší motoristickou základnu. Pestrost startovního pole na první letošní Erzetce tomu dává důkaz. Navíc když k tomu přičtete těch dvacet posádek z Polska, tak přívlastek Středoevropský pohár neznamená žádnou nadsázku.

Na první letošní závod RC – Max Sport Pneu Erzetka Rallye – jste překvapil přihláškou, která nemíří do H1, ale do A1. Rozhodl jste se přestoupit do soudobých vozidel pouze při této soutěži nebo Vás čeká sezóna mezi mladými divočáky (Nováček, Šmidlík, Suk, Steiner…)?

Už od počátku ledna nebylo žádným tajemstvím, že hledám pro začátek této sezóny provozně levnější variantu svezení než v H1. Po drobné přestavbě použijeme v A1 letitého Favorita (jen pro informaci: u Seckého bych už mohl jet klidně i historiky), pokud se ovšem nepodaří úvodní testování, tak nastoupíme s loňskou verzí Trabanta. V A1 to nevidíme na nějaký velký úspěch, přece jenom se jedná o eNko a ostatní jsou mnohem rychlejší. Mezi vámi uvedené „divočáky“ bych ještě zařadil našeho Jardu „Džardu“ Kubatu mladšího se Swiftem, na toho se nesmí zapomínat!

Myslíte si, že lze, aby z mladých účastníků Rallye Cupu vyrostl jednou pilot přední české soutěžní scény? Jinými slovy je, podle Vás, možné dostat se z RC na vrchol?

Možné je v zásadě všechno, limitující je pouze objem peněz. V každém případě Rallye Cup dává mladým jezdcům možnost lacino si vyzkoušet, jak na tom jsou technicky a jezdecky. Pokud bude takový člověk dostatečně šikovný, trpělivý, houževnatý a finančně zabezpečený, tak věřím, že se může během několika let dostat do nejvyšších soutěží a tam uspět.

Ještě než ukončíme naše povídání, povězte, kteří jsou Vaši sponzoři.

Našimi věrnými sponzory jsou: ETC s.r.o. výrobce pružin do jemné mechaniky, která nám zajišťuje tahač, pneumatiky a zasklení vozidel, stavební společnost GIPS 2000 – dárce naší cateringové Avie a ČD Telematika s oblečením pro naše mechaniky. Velice si jejich pomoci ceníme a děkujeme za ni. Nesmíme však zapomenout ani na naši týmově dceřinnou HRT Myselfgroup Financial (samofinanční skupina HRT) a to jsme vlastně my všichni, kteří si přispíváme každý měsíc členskými příspěvky do týmové kasičky.

Děkuji za rozhovor.