Jak jsem uháněl Waltera Röhrla

Pamatujete si na film Jáchyme, hoď ho do stroje? „Péro, co to komu řekne, péro?“ Stejně tak jsem se před necelými čtyřmi roky ptal já, když jsem zíral na monitor synova počítače. Z něho na mě svítilo jméno Daun a spolu s ním  informace, že právě zde se jede pátý ročník Eifel historic rallye party. Google Earth? Nedejte se vysmát. Taková vymoženost se o mě, který odmítal počítače stejně vehementně, jako poslanci fakt, že mají zastupovat své voliče, ani neotřela.

Daun, co to komu řekne, Daun? Po podrobném prostudování mapy Německa, pomocí kroužícího ukazováčku, konečně nacházím hledané jméno. Maličké městečko leží mezi Koblenzem, Trierem a belgickou hranicí. A pozor! Kousek severněji se na mapě klikatí něco, co svým tvarem až moc nápadně připomíná Nordschleife, nebo-li severní smyčku okruhu Nürburgring. To ale jen tak na okraj. Tedy prozatím.

Jakým způsobem strávím jeden z letních prodloužených víkendů, je už skoro jasné. Když se pak na stránkách Eifel rallye objevila startovní listina i s určením původu toho kterého auta, podlomila se pode mnou i noha od židle. Okolo sedmdesáti kousků a jako prémie VIP hosté v osobách Björna Waldegarda a Waltera Röhrla. V mojí staré, výfukovými plyny ošlehané hlavě, se vzápětí klube smělý plán. Vezmu s sebou fotografie z Rallye Vltava, na kterých v hlavní roli vystupuje mladíček z Regensburgu. Najít ho v centru té motoristické nirvány nebude jistě problém a požádat o jejich podepsání bude už jen konečný detail. Teď už jen poskládat účastníky zájezdu a jedééém!

Cesta v opravdu horkém letním pátku ubíhá díky klimošce Fordu Focus a německým dálnicím docela poklidně. Když se po pravé ruce objevuje dlouhá zeď a nad silnicí velkokapacitní přechod pro chodce, zbystřujeme pozornost. Odměnou za tu lopotu je nám zjištění, že právě míjíme místo konání nedělní Velké ceny Německa. Tohle je Hockenheim. Zpomalujeme a staženým oknem slyšíme vytí motorů, vytáčených do oblastí ojniční mrtvice. Dobrá předzvěst očekávaných věcí příštích. Někde před Trierem nabíráme severní kurz a sledujeme, jak se dálnice pomalu zařezává mezi kopce Eifelského pohoří, ale také, jak se nebeský blankyt mění v barvu, která je mezi modeláři známá jako gun metal. Bleskopalba z obou stran se potkává někde nad námi a stěrače nestíhají, stejně jako drážky v Continentálech. Mimochodem, jak se říká koulím vody, které v tu chvíli dopadaly na zem? Dešťová kapka  by pro ten úkaz mohlo vyznít až pejorativně.

Než ale dojedeme do Daunu, najdeme Merketplatz a místo na zaparkování v jeho blízkosti, stačí se živel vyčerpat. Vystupujeme do slaboučkého odvaru jeho běsnění. Fotky nechávám v autě a stále netuše, co nás čeká, jdeme na nedaleké náměstí. Ještě krátká ulička a pak vytryskává gejzír emocí. To, co jsem znal dlouhou dobu jen z článků pana Minaříka, které vycházely v tříměsíční periodě na stránkách Světa motorů, teď stálo v prostoru sto krát sto metrů in natura. Chceš si nás prohlédnout zblízka, chceš se nás dotknout? No tak pojď, nic ti nebrání. Ač heterosexuál, pomazlení s těmito krasavci nemohu v sobě potlačit. Procházím mezi nimi, hladím si jejich oblé tvary v partiích blatníků, koukám na ty nejintimnější místečka jejich kabin a motorových prostorů a mačkám spouště fotoaparátů. Na VIP hosty si vzpomenu, až když stojím tváří v masku Audi Quattru S1, se kterým Stig Blomqvist  pustošil před jednadvaceti roky argentinské pampy. Je to predátor automobilových soutěží. Z každého detailu vyzařuje brutalita a účelnost. Nemohu se od něho odtrhnout.

Do reality mě vrací kluk, který si razí cestu mezi lidmi s velkým modelem Toyoty Celicy Twin Cam turbo v náručí. Zastavuje u staršího pána v kšiltovce a model pokládá na stolek před ním. Konečně mě secvakává. To je přece krotitel toho japonského mastodonta, který se zrodil v nedalekém Kolíně nad Rýnem. Pan Waldegard si od kluka bere fix a na střechu modelu vykresluje svůj autogram. Když jsem si vzpomněl na fotoaparát, byl kluk s modelem a úsměvem okolo hlavy pryč. Odněkud lovím čistý kus papíru a úlomky angličtiny prosím i já o podpis a pak si dovolím udělat pokus o portrét. Zrovna se chci pochlubit úlovkem jednomu ze spolucestujících, když ze zaparkovaného autobusu, ve kterém je zřejmě něco jako hlasatelna, vystupuje vytáhlá postava v džínsech a triku. Do hajzlu!! Ty fotky mám v autě na parkovišti. „Hlídej, kam jde a já  letím,“ úkoluji potkavšího člena naší cestovní skupiny. Přivádím svojí stresující hromadu kil k netušené aktivitě a za chvíli se vracím zpátky. Walter, v rozhovoru s někým, jde proti mně a můj zvěd, který vládne angličtinou, je jim v patách. Pak už jde všechno ráz na ráz. Ústy jazykouma prosím o podepsání několika fotografií, vysvětluji, kde jsem je pořídil a že mi tenkrát ještě nebylo ani devatenáct. Walter se usmívá, říká, že si klatovskou soutěž dobře pamatuje, protože to byl jeden z jeho odrazových můstků ke hvězdné kariéře a že i jemu bylo tenkrát o dost míň. Nakonec tisknu překladateli do ruky kompaktní Leicu a prosím o společné foto, k čemuž ikona rallye ochotně svoluje. Snad pětkrát děkujeme, loučíme se a já  zúčastněným spolucestujícím sděluji, že co se mě týče, mohu jet domů. Mám víc, než bych si ještě před dvěma hodinami netroufl ani pomyslet. Vracíme se na náměstí, a v začínajícím dešti sledujeme a  posloucháme odjíždějící skvosty. Jak málo stačí někdy k blaženosti.

Se zesilujícím deštěm začínáme řešit otázku noclehu. Silniční síť v okolí Daunu je nezvykle hustá a orientovat se v ní s mapou na klíně a zapocenými okny nám dělá dost problém. Volný pokoj, nebo kemp jsme nenašli. Naštěstí přestalo pršet a dokonce zmizely i mraky a začalo hřát podvečerní sluníčko. Nakonec stavíme po domluvě s jedním z pořadatelů stany na louce blízko letiště, na kterém je servisní centrum souběžně probíhající soutěže německého mistrovství. Auta pěkná, ale dnes v hlubokém stínu jejich předchůdců. Vstáváme do mlžného rána. Petr stojí u živého plotu, který odděluje louku od silnice a nabádá nás k pozornosti. Trénuje tu prý běh nějaký invalidní sportovec s protézami místo nohou. Je to poznat podle cvakání na asfaltu. Po chvíli slyšíme cvakání i my. Z mlhy se vynořuje šlachovitý běžec. Nohy má obě a na podporu pohybu má v rukou jakési lyžařské hůlky. Cvak, cvak, cvak. Bylo to naše první shledání s kondičním během, nazývaným Nordic walking, který je v kraji zdejším velmi rozšířen. Samozřejmě řveme smíchy. Petr s námi až do příjezdu na první vložku odmítá komunikovat a i tam ho musíme uplatit na plynovém vařiči uvařenou čerstvou kávou, kteroužto mu servírujeme pomocí jeho parťáka Honzy do auta. Teprve po její konzumaci se pomalu včleňuje zpět do kolektivu.

Blíží se první průjezd a tak si balím brašnu, prohazuji něco v tom smyslu, že kdybych měl takové protézy, jako ten sportovec, byl bych na místě určení daleko dřív a spěšně odcházím. Válečná sekyra znovu poodhalila svoje ostří. Představení začíná a všichni konstatují, že název  Slowly sideways  nemá tak úplně své opodstatnění. Je to dech beroucí podívaná. Počasí je jak na objednávku a chování všech zúčastněných diváků se zdá být z kategorie 1 A. Prostě I D E Á L . Po druhém průjezdu se přesunujeme k Pulvermaaru, zatopeném to kráteru dávno vyhaslé sopky. Tam nás čekají další dva skvostné průjezdy celého startovního pole, z něhož tu současnou část bereme jako předkrm. Celá tato show je umocněna příjezdem občerstvovací stanice. Místní podnikatel v oboru gastronomie přiváží na valníku za traktorem veliký elektrický kotel, do jehož útrob noří před našima očima několik kilogramů klobás, ke kteréžto činnosti mu souhlasně přitakáváme. Jako nezbytný doplněk má na valníčku chladící pult s nápoji alko i nealko a dvě pohledné a velmi příjemné pomocnice. Z podnikatele se posléze vyklubal, aspoň podle cen, požadovaných za finální produkty, lidumil a na naší spokojenosti už není co vylepšit. (Ten kotel a pult zásobovala centrála, kterou odstěhovali na konec dobrých šedesát metrů dlouhého prodlužováku). Když pohoda, tak pohoda. Kdo má to vrnění v tom kraválu kolem poslouchat.

Jedno za druhým defilují před našimi zraky v zapadajícím slunci speciály, které psaly historii rallye a okusily náročnost všech známých soutěží světa. Ani nevíme jak, a je tu otevírací vůz. Petr s Honzou se rozhodují, že odjedou na noc domů. Zbytek výpravy si staví stany v kempu, který se tři kilometry od vložky  zčistajasna objevil. Ani zdaleka netuším, že se mi v dohledné době stane útočištěm na mých výpravách za motoristickým sportem, ale nejen za ním.  V místním občerstvení vstřebáváme nad sklenicí piva a dalších klobás zážitky posledních třiceti hodin. Láká mě blízkost okruhu Nürburgring, ale nedostatek času nás nutí zachovat původní plán, a tak ráno balíme. V recepci si u pana Fettena kupujeme ještě teplé a křupavé Brötcheny, vaříme nezbytnou kávu a přes Frankfurt se vracíme domů. Jižní cestu jme zavrhli kuli té Velké ceně a předpokládanému zhuštění provozu v jejím okolí. U Frankfurtu nad námi křižují dálnici dvě nízko letící Jumba. Vyvolávají pocit, že stojí ve vzduchu na místě a už to dlouho nemohou vydržet. Jsem docela rád, když je vidím ve zpětném zrcátku. Brzy se objevují nad silnicí místo letadel ukazatele s nápisem Prag CZ a v kabině auta se rozprostírá ticho. Všechno holt jednou končí. Příště to ale naplánujeme velkoryseji.  

Audi Quattro S1 je v držení německého finančníka pana Ihleho. Šťastný to muž, jak by řekla Božena Němcová, ale i mnozí z nás.

Každý detail S1 lahodí oku i objektivu.

Saab 96

Pohled na Saab 96 a do jeho kabiny je pohled do pravěku rallye.

Björn Waldegard. V roce 75 vyhrál svojí první světovou rallye na domácí půdě ve Švédsku s Lancií Stratos. O čtyři roky později se stal na Fordu Escort RS 1800 mistrem světa a za celou svojí kariéru zvítězil v šestnácti podnicích MS. Třináctkrát s Hansem Thorszeliusem a třikrát s Fredem Gallagherem.

Ať si déšť dešťí, radost z pohledu na Stratos překazit nedokáže.

Takhle nějak vodil Talbota po vložkách světových soutěží Henri Toivonen ve svých začátcích.

Opel Kadett v patách s Audi Quattro Sport.

Tohoto Escorta BDA znají starší fandové, ale i motorističtí nadšenci jiných jmen, ze startů v Rallye Škoda.

Opel Manta 400. Robustní a velmi výkonný vůz se zadním pohonem. Ten zaručoval diváckou atraktivnost při průjezdech zatáčkami.

V roce 1973 byla na programu prvního ročníku MS Rallye Austria. Vítězství v ní získal Achim Warmbold s BMW 2002 Tii.

Předchůdcem celé řady tolik úspěšných modelů Fordu byl typ Anglia.

Opel Kadett GT/E. Odletující kameny dávají tušit, že členové klubu Slowly Sideways využívají plynové pedály svých vozů v rozporu se jménem tohoto sdružení.

 Automobil JIDE 1600 vyrobený ve Francii zůstal prototypem a soutěží se nikdy oficiálně nezúčastnil.

Model Alpina A 310 nikdy nedosáhl ani zdaleka úspěchů své předchůdkyně. V letech 74 až 76 se bez valných výsledků zúčastňoval v několika modifikacích MS.

Quattro Sport okolo hlavy nechati projeti, hučení libozvučné dlouho slyšeti.

Zvláštnosti německého kempování, aneb atmosféra v Pulvermaarském kempu bývá až komorní.