XXXIV. Ve stopě Valašské zimy ...

Již po mnoho let se Vizovice stávají některou z únorových sobot „středem světa“ pro místní i přespolní amatérské závodníky. Koná se tu totiž druhá nejpopulárnější automobilová soutěž tohoto regionu – Ve stopě Valašské zimy (jen na okraj, v popularitě zde stále vede „barumka“, i když jen o píď). „Stopa“ se tu skloňuje ve všech pádech a není snad nikoho, kdo by o ní alespoň neslyšel. Ani letos tomu nemělo být jinak.

Je půl šesté ráno. Budík na mobilu je neúprosný. Nechci ho slyšet a rád bych se alespoň ještě na pár desítek minut vrátil ve snech zpět do země Oz. Leč tlukot rallyového srdce je silnější než můj spánkový deficit a tak za pár desítek minut mířím směr Zlín, kde máme na sedm ráno domluvený sraz se Sagim. Jsem zde snad na minutu přesně. Zato Sagi chytá několikaminutovou penalizaci v hned v první časovce dnešního dne. Budiž mu však odpuštěno.

Naše první cesta vede přímo do centra soutěže – Vizovic – abychom zde omrkli připravenost jezdců i techniky a popřípadě vyzvěděli novinky ještě před ostrým startem. I v tomto roce byl o účast na „Stopě“ enormní zájem. Propustnost tratě slalomových zkoušek je však daná, a proto musí vedení soutěže mnoho posádek odmítnout. I přesto se jich zde schází více než sto. Procházíme se Sagim provizorním parkovištěm závodních strojů. Největší zastoupení zde mají různé evoluce „škodovek“, je zde také směska starších i mladších „soutěžáků“ zahraniční provenience, počínaje Hondami Civic, Citroeny Saxo a konče špekovými vychytávkami typu Audi Quattro nebo Lancia Delta Integrale. Nechybí zde hejno Lancerů či jejich odvěkých rivalů Imprez.

Čas je však neúprosný, tak ještě rychle jednu kofolu a vyrážíme na první vytipované místo. Nachází se těsně před cílem v pořadí třetí zkoušky, známe z jiných soutěží jako „Raková“. Je jím prudká levá po rychlém náletu, které se důvěrně říká „U hnojáku“. Ten název nemá daleko od pravdy. To zjišťujeme hned po vystoupení z auta. Laicky řečeno – puch jak od ropuch. Této RZ ještě předchází „stadiónová“ motanice přímo ve Vizovicích a RZ zvaná „Barák“, která je již po mnoho let ikonou této soutěže. Startuje na okraji Vizovic a po několika kilometrech prudkého stoupání zakončeného úsekem jež zove se „Valašské Col de Turini“ končí kdesi v mracích na kopci Barák. Obávaná „rychlostka“, která prověří kvalitu zimního obutí. Když jinde sníh a led není, tak si buďte jisti, že tady bude. Letos to však je bohužel výjimka, jenž potvrzuje pravidlo. I když posádky a pořadatelé několik týdnů před startem jistě vyzývají boha počasí – Zeuse – aby přinesl alespoň trochu sněhové nadílky, je již v pátek na přejímkách jasné, že jejich prosby vyslyšeny nebudou. Musíme se holt spokojit jen s „poslintaným“ asfaltem. Ale Vizovicemi šla nepotvrzená informace, že snad už příští rok poručíme větru, dešti. No, máme se na co těšit.

Ale zpět na trať. Hned druhý předjezdec, žlutá Fabia RS, je lehce delší na brzdách a místo doleva k cíli míří přímo rovně a v poli předním nárazníkem upravuje už tak hlubokou orbu. Světe div se – bez cizí pomoci se po chvíli vyhrabe zpět na asfalt a mizí v dáli.

Nutno říct, že za dobu, kterou dále trávíme na tomto místě, již nikdo podobný kousek nepředvádí. I když o některé máme při sledování jejich příletu a brždění na uskákaném asfaltu opravdu strach.

Letmý pohled na hodiny však značí, že je čas se přesunout na RZ s číslem pět. Nová, kontroverzní zkouška. Měří necelé dva kilometry, ale více než polovina z nich se jede po „šotolině“. Již před startem se o ní hodně debatuje, protože její povrch je místy dosti narušený a u aut bez lyžiny hrozí na několika místech, že olejová vana dostane nedobrovolný polibek od některého z velkých kamenů. Snad se i uvažovalo o jejím zrušení, ale již při ranní rozpravě je stanovisko jasné – jede se. Při přesunu na ni snad Sagi pojal podezření, že v tomto komentáři rozmáznu jeho pozdní ranní příjezd na srazové místo, a tak se svým „Fávem“ osazeným tlumiči HP letí po rozbité polňačce jako po nově otevřeném úseku dálnice D1. Vytřást ze mě duši (potažmo pozdní svačinu) se mu však nedaří.

Jsme na místě. A nejsme sami, takový dav diváků jsem už na české rally dlouho neviděl. Na výběr máme dva vracáky v kopci. Oba na šotolině. Volíme spodní, na focení je prostě lepší. Zaujímáme místo „uvnitř“ a díky dokonalými mimikry splýváme s okolními smrčky. Šotolina je mazlavá a plná kamenů. Lancery v rolích „rozháněčů diváků“ se vracákem protahují bez problémů. Ostré závodní vozy s ním však mají větší či menší problémy, navíc před samotnou zatáčkou musí ještě řešit nepříjemný a málo viditelný nakopávák, který vůz posílá většinou trochu jinam, než si sám pilot přeje. Nejhůř ho „sežere“ Mazda 323 se startovním číslem 29. Vůz dostává celkem slušný smyk. Najednou vidíme její předek letící kousek od nás. Ač nejsme v přímém ohrožení, hlavou se mi promítá najednou celý život. Sagi se ukazuje jako profesionál a muž bez nervů a místo záchrany holého života drží spoušť a zvuk závěrky jeho foťáku připomíná u nás dobře známý samopal vzor 24 – ta,ta,ta,ta,ta. Střelba ustala. Mazda stojí přímo uprostřed zatáčky. Proč nejede? Aha. Už je mi to jasné. Ono divné křupnutí nebyla má holenní kost, která se lámala při prudkém pohybu pryč od zkázy, ale poloosa, která nevydržela drit japonského kamikaze. Diváci odstraňují vůz mimo trať.

RZ pokračuje. Posádky bojují s podmínkami velmi srdnatě. Poslední adrenalinový zážitek nám připravuje ještě jedno Subaru Impreza, jehož pilot po průjezdu vracákem nestačil „pobrat“ přetáčivý smyk a sjíždí doprava směr budoucí vánoční stromky.

Samo se ven nedostane. Subárko leží na břiše a všechna čtyři kola se točí jako o život. Přibíhají diváci. Boj začíná. Chvíli má navrch vyprošťovací skupina, chvíli vyhrává škarpa. Minuty ubíhají. Ale stejně jako v pohádkách, i tento příběh končí happy endem a Impreza se vydává dále vstříc dalším nástrahám tratě. To sú nervy!

Dovolím si vložit na toto místo ještě malou poznámku. Zatímco závodníci tráví spoustu času před „Stopou“ po garážích, kde ladí své stroje k co největšímu výkonu a spolehlivosti, my diváci však máme před a při rally také jednu velkou povinnost. Zajistit si řádné stravování. Pravidelná strava prostě musí být. Dobrým příkladem vám budiž jeden z přihlížejících, který si přinesl v plastové dóze malou svačinu v podobě snad celého plechu výborného švestkového koláče.Jasný důkaz toho, že my tady na Valašsku nevalíme všecky trnky jenom do slivovice:)

Je tu konec páté rychlostní zkoušky. Nemá cenu nikam přejíždět, proto máme v plánu shlédnout opět tuto, která se pojede znovu, tentokrát v pořadí jako desátá. Demokratickou volbou panna nebo orel volíme zatáčku kousek od cíle. Ostrý průjezd nám však už není v konečné fázi dopřán, jelikož na trati došlo k potyčce mezi diváky a jednoho musí posléze odvézt sanita. Tato událost dopadla na soutěž jako černá kaňka. Tahle jde však na vrub divákům, tohle pořadatel nemůže nijak ovlivnit.

Co říci závěrem. Sníh citelně chyběl. Na suchu se pak stávají zkoušky dosti rychlými a některá opravdu nebezpečná místa horko těžko zachraňují retardéry. Tam, kde jsme byli, však fungovala organizace na jedničku a pořadatelům se dařilo poměrně dobře držet diváky „na uzdě“. Tož sa v těch Vizovicách mívajte a příští rok nás tu máte jako na koni! Snad bude i bílý.

Galerie Petra Sagnera - Ve stopě Valašské stopy