Jak jsme opět navštívili Rallylegendy - 2. díl

Pátek 10. 10. 2008

Ráno nás vítá modrou oblohou bez mráčku a široce se usmívajícím sluncem. Vstáváme akorát včas, abychom stihli v pohodě snídani. V hotelové jídelně v přízemí zní téměř výhradně čeština. Vyspaní, odpočinutí a připravení na dlouhý náročný den se v klidu věnujeme snídani. Velký kávovar s pěti řadami tlačítek a třemi výtokovými tryskami již po loňských zkušenostech dokonale ovládáme, místní tužší pečivo (o kterém žertujeme, že je snad z loňské várky) nám také není cizí no a čerstvé, voňavé a nadýchané croissanty to jistí. Mezi jednotlivými sousty předáváme včerejší čerstvé zkušenosti ostatním spolustolovníkům a pozorně nasloucháme jejich informacím a zážitkům. Protože jsou na zdejším závodě nováčky souhlasíme, že je zavedeme do samotného místa dění, tedy k hale Multieventi Sport Domus v Serravalle. Zjišťujeme, že jediná spojnice mezi Rimini a hlavním městem San Marino, která je sice dvouproudová, je již hodně zaplněná. Z loňska víme, že „zebřičky“ namalované na silnici v levém pruhu před odbočkami vlevo nikdo nerespektuje. Držíme se proto stále v levém pruhu, který je trochu rychlejší. Motocykly a skútry, předjíždějící zleva i zprava už nás nechávají v klidu. Novým zajímavým úkazem je však situace po průjezdu světelnou křižovatkou, za níž se ve  dvou pruzích náhle sejdou čtyři auta vedle sebe. Jinak to asi nešlo, protože v našem směru „padla“ červená a křižovatka by tím pádem zůstala zablokovaná. V předměstí hlavního města RSM doprava je již tak hustá, že karabiniér nekompromisně odklání pravý pruh, v němž se zrovna nacházíme, doprava mimo hlavní tah. Radost, že jsme to vyhráli, trvá jen chvíli do té doby, než nás urostlá karabiniérka opět nekompromisně vrací na tutéž hlavní cestu, ze které nás její kolega před chviličkou odklonil. Ale sláva, posunuli jsme se asi o čtyři auta! Zase to jde velice pomalu, ale hlavně že pořád jedeme. Konečně vykružujeme část posledního kruhového objezdu, pod kterým je již vidět sportovní halu a rozsáhlé prostory pro servisní zázemí a přejímky.

Přestože je teprve něco málo po 9. hodině, jen s velkými obtížemi se nám daří v dohledu haly zaparkovat. Nejprve jdeme do tiskového střediska pro fotografickou a novinářskou akreditaci. Zde také fasujeme příslušná označení na visačkách. A pak se již po hlavě vrháme do toho, co je součástí každé správné rallye - změti diváků, pořadatelů, sličných hostesek, hostů, jezdců, soutěžních a doprovodných vozidel, zvuků motorů vozů a elektrocentrál, vůní i pachů oleje a spáleného benzínu.

Plnými doušky nasáváme onu neopakovatelnou a slovy jen těžko popsatelnou atmosféru. Vedle sebe tu v ohraničeném prostoru stojí Lancie Delty v barvách Martini Racing Teamu pro Juhu Kankkunena (ex Aghini), Miki Biasiona a Alessandra Fioriho, bývalá tovární Lancia Beta pro finského jezdce Simo Lampinena, černočervená Lancia Stratos Sandro Munariho a Lancie 037 Giuseppe Volty a Franca Ormezzana.

Z dalších známých jmen vzpomenu jen namátkou Daria Cerrata, starého známého z dřívějších ročníků Barumky Franca Ceccata, Simone Campedelliho, Graziana Rossiho (otce známého motocyklového mistra světa) nebo domácího, vloni druhého v absolutním pořadí Rosatiho s jeho ďábelsky černým a rychlým Talbotem Lotus. Z německých luhů a hájů potkáváme mistra Evropy 2007 v rallye historických vozů Michaela Stoscheka (Porsche 911), kdysi pravidelného účastníka dávno zapomenutých dálkových rallye Tour de Europe Klause Fritzingera (Datsun 240Z) a Andrease Wetzelspergera, který na zadním čele svého modrého BMW 2002 Ti dosud vozí samolepku z Rallye Valašská zima 1989.

Všichni tito jezdci se zcela samozřejmě a naprosto neformálně pohybují mezi diváky, přátelsky s nimi rozmlouvají, nechávají se s nimi fotografovat a podepisují se na vše, na co se podepsat dá.

Spaceman mi půjčuje svoji čepici, fasuje moji loňskou „legendovou“ basebalku a na ni postupně sbírá podpisy světových velikánů rallye. Žlutomodrá čepice tak zakrátko výrazně získává na sběratelské hodnotě. Na druhé straně mne však Spaceman později opatrně upozorňuje, že si jí už na závodech zřejmě moc neužiji. Co kdyby nedej bože začalo pršet!? A slunko je taky pěkná sv.ňa.

Do vymezeného prostoru v našem zorném poli přichází nenápadný pán v civilu s moderními brejličkami. Všichni přítomní závodníci i pořadatelé se s ním velice srdečně vítají. Po chvilce pátrání zjišťujeme, že se jedná o Cesare Fioria, bývalého šéfa Martini Racing Teamu. Dnes sem přišel právě proto, aby stejně jako v dobách největší slávy opět koučoval celý tým. Dalším jezdcem v civilu, kterého mezi diváky potkáváme, je Andrea Aghini.

Zajímavým zážitkem je naše osobní setkání s Miki Biasionem a získání jeho podpisu na čepici. Se Spacemanem a Pepou  jsme jej ulapili zrovna když vycházel z umývárny s mokrýma rukama (zřejmě chyběl ručník). Po přednesení žádosti o podpis se ani chvíli nerozpakuje, s lehce provinilým výrazem rychle otírá ruce o džíny a pak se již s přátelským úsměvem podepisuje mezi ostatní legendární jezdce. Děkujeme, přejeme hodně štěstí a jdeme dál. Opět potkáváme naši včerejší známou Lancii Betu v italských barvách s britskou značkou.

Protože přijíždějí stále nové a nové soutěžní vozy, obcházíme neustále celý rozsáhlý prostor přejímky. V týmu Alexe Fioria máme možnost sledovat, jak mechanici doslova jako Lego skládají soutěžní auto. Ráno zde stála nenápadná, bílá, napůl nedokončená Lancia Delta Integrale. Teď má „válečné barvy“, jsou na ní „usazeny“ všechny původně chybějící komponenty a mechanici pilně vyšívají na podvozku. V novotou vonících černých overalech s firemní trikolórou se všichni koupou ve vlastním potu.

A bodejť by ne. Přestože je konec první dekády října, teplota se od rána vyšplhala již na neuvěřitelných 22˚ C. Holt jsme kósek víc na jihu, než leží naša rodná Jižní Morava. Na bílomodrém Mercedesu 190E Uwe Nittela (ex Harald Demuth) nepracují jen mechanici. Kolem auta se „motají“ i odborníci na snímací techniku, autem protahují svazky kabelů a na několika místech karoserie upevňují kamery. S pochybnostmi komentujeme jejich pokus o umístění jedné kamery na vysoké tyči, přilepené uprostřed víka kufru, která by měla snímat záběry ve směru jízdy vozu. Po chvíli tento nápad celkem rozumně vzdávají.

V parkovišti neustále přibývají vozy mnoha světových značek. Objevujeme další dvě „béčka“ – z Anglie dovezené modrobílé MG Metro 6R4 (ex Llewellin) v barvách firmy Computervision a Ford RS 200 (ex Blomqvist) v původních továrních barvách. Vedle nich stojí rudý Austin Healey 3000 Mk II z roku 1962, který je nejstarším vozem v startovním poli. Pro změnu nejmenším vozem je Fiat 500 Giannini upravený firmou Abarth.

Přejímkou již také prošly obě české posádky. Nejdříve Vojíkovi se svým Mini Morrisem S (startovní číslo 134) následováni jezdeckou dvojicí Mach – Trojan s krásnou replikou tovární Škody 130 RS v barvách Rallye Monte Carlo 1977 (ex Zapadlo – Motal), kterým bylo přiděleno startovní číslo 48.

Na krátké tiskové konferenci se dozvídáme, že k soutěži bylo převzato celkem 145 ze 152 přihlášených posádek. Propustnost trati bohužel vyšší počet vozů nedovoluje a tak pořadatelé museli dalších 50 zájemců odmítnout. Taková škoda!

Při našem kroužení okolo rozsáhlé plochy, téměř již zaplněné soutěžními vozy, náhle nerážíme na zvláštní dvojici. On - muž v tmavozeleném overalu se slunečními brýlemi na očích, závodní přilbou na hlavě a asi 70ti křížky na ramenech a ono – závodní Fiat v kovově stříbrné barvě, mající těch křížků jen o něco méně. Oba budí u diváků značnou pozornost a jsou na ně často zaměřeny objektivy fotoaparátů i videokamer.

V ohraničeném prostoru u startovní rampy se postupně střídají legendární jezdci a místní moderátor je všechny krátce zpovídá. Vzhledem k tomu, že hovoří jako kulomet plynnou italštinou, nerozumíme mu samozřejmě ani slovo. Následně proběhne krátká oslava 40. výročí účasti firmy Martini v rallye sportu a 20. výročí, kdy Miki Biasion v barvách tohoto týmu získal první titul mistra světa. Martini Racing Team při svém účinkování v rallye sportu získal 7 titulů MS ve značkách, 4 tituly získali jeho jezdci. Za oběť oslavě padá slušná baterie lahví kvalitního chlazeného šampaňského. Bohužel na nás diváky zbyly pouze odlétávající zátky.

Slunce se začíná pomalu schovávat za kopec, na kterém se pyšně vypíná mohutný hrad. Nabídka předkrmu, skládajícího se z téměř půldenní přejímky soutěžních vozů, představení jezdců a slavnosti u Martini Racing Teamu je u konce. Nastává čas k přesunu do další hodovní síně, kde se bude podávat jeden z hlavních chodů dnešního dne. Tím je v pořadí druhá, městská rychlostní zkouška nazvaná „Circuito S. Marino“, jedoucí se ve stejných prostorách jako vloni avšak na lehce pozměněné trati.

Pro přesun mezi startem soutěže a místem zkoušky raději volíme vlastní bolavé nohy, protože se oprávněně obáváme, že bychom již vůbec nezaparkovali. Platíme vstupné ve výši 5 € a tím zároveň přispíváme na dobročinné účely. S početným davem diváků pak stoupáme do kopce, abychom zaujali ve známých prostorách slušné divácké místo. Přestože přicházíme minimálně o půldruhé hodiny dříve než je doba startu, stojíme až ve 4. řadě diváků. Těch je tedy letos o hodně víc než vloni. No nic, ono se to nějak utřepe. V ubíhajícím čase se mnozí z diváků přesouvají jinde, takže naše viditelnost je čím dál lepší. Tím mám na mysli jen nižší počet ramen a hlav, protože se mezitím již zcela setmělo. Bohužel citelně padá i teplota. Ten týdenní posun v době konání soutěže oproti loňsku je znát i zde, téměř uprostřed Itálie.

Ale to už přijíždějí první předjezdci. A pak už to jde jedno za druhým. Auta jedou celé tři okruhy, takže je pořád se na co dívat. Miki opět nezklamal a točí parádní vítězná kolečka. Zůstává po něm jen hustý oblak dýmu po spálených pneumatikách. Horkokrevní diváci doslova šílí, my také tleskáme a pískáme. Mistrně vodí „bankéřskou“ audinu i ex weltmeister Stig Blomqvist. Název „bankéřskou“ používám proto, že jeho spolujezdec a majitel tohoto skvostu, Němec Wolf-Dieter Ihle je povoláním bankéř. Dravě jede také Lancia 037 vedená Voltou, stejně jako Stratosy Munariho a Ormezzana, které našim uším lahodí sytým barytonem svých laděných výfuků. Pozadu nezůstávají ani britské vozy MG Metro a Ford RS 200.

Není problémem vidět tři vozy, jak se na sebe tlačí ve dvou po sobě následujících esovitých zatáčkách. Mnozí jezdci dávají plný průchod svému jižnímu temperamentu a to pak někdy končí parádními hodinami. Silná betonová zeď na výjezdu z pravé „vinglovačky“ se občas musí třást strachy, když už to nedělají jezdci. Ač je trať poměrně široká a téměř celá na asfaltu, některé vozy nesou známky setkání s pevnými předměty, obklopujícími trať. Je zcela logické, že pokud auto políbí přední částí mohutný balík slámy, nelíbí se to světelné rampě. A že pak odmítá svítit je všem určitě jasné. No a závodit v pěkné tmě jen s jedním funkčním světlem – pro nás hrůza, pro mnohé jezdce žádný problém! Zadní osvětlení u některých vozů nesvítí vůbec. Posádka Vojíkových žene svého Mini Coopera co jen to jde. Bohužel se to nedá říci o kulhající Škodě 130 RS. Je zřejmé, že se posádka potýká s nějakým technickým problémem (ráno zjišťujeme, že byly problémy s neustále se ucpávajícím benzínovým filtrem).

Přestože jsme na druhé vložce závodu, některá startovní čísla již chybí. Postrádáme například Cerrata, jehož Delta si na startu 1. vložky postavila hlavu a řekla dost. Týká se to i Rosatiho, jehož motor asi nebyl v nejlepší kondici a v průběhu téže vložky to zabalil. Než k nám stihne dojet Rossi, motor jeho Sierry Cosworth doslova exploduje.

Čas rychle běží a tak i dnešní hlavní hostina spěje ke svému konci. Kolem nás krouží poslední vozy startovního pole a vše uzavírá drobný, ale navztekaný Fiat 500. No a pak je konec a na hodinkách téměř půlnoc. Zbývá už jen dojít ty dva kilometry k autu, prodrat se hustým provozem zpět do Rimini, lupnou pivko z plechovky a uložit hlavu plnou dojmů, tělíčko a nohy bolavé z celodenního pocházení a stání do pohodlné postýlky. Takže pro dnešek „buona notte“ legendy!

Pro čtenáře ještě malá fotohádanka – co je zde volně zobrazeno za přísloví?

No přece „Střelit kozla“!

A na závěr ještě odkaz na fotky z tratě.

Akční fotogalerie ze soutěže