Jak jsme opět navštívili Rallylegendy - 1. díl

O tom, že se v pořadí již 6. Rallyelegend opět jako diváci zúčastníme, bylo rozhodnuto dlouho před jejich konáním. Prakticky k tomu došlo bezprostředně po naší první návštěvě v roce 2007. Dvoudenní setkání s legendárními jezdci a mnoha neméně legendárními vozy z druhé poloviny minulého století v nás všech zanechalo hluboký dojem i přesto, že dva členové našeho týmu již věkem překročili padesátku a další dva ještě zdaleka nedosáhli třicítky. Na naše rozhodnutí neměla pražádný vliv finanční stránka věci, natož pak nějaké kilometry, nutné k překonání Rakouska a části Itálie. Hnacím motorem byla mimo představy byť jen krátkého prodloužení léta vzpomínka na neskutečnou fantastickou atmosféru, panující v centru dění i na tratích rychlostních vložek po oba dny závodu.

Po loňských zkušenostech, kdy jsme převážnou část cesty absolvovali v nočních temnotách mezi čtvrtkem a pátkem, jsme jednomyslně rozhodli vyrazit do San Marina pro změnu v brzkých ranních hodinách ve čtvrtek 9. 10. 2008. Mimo očekávání menší únavy nás k tomu také motivovala možnost prohlédnout si hraniční hory mezi Rakouskem a Itálií v denním světla. Pro přepravu byl zvolen nový přírůstek v našich řadách, kterým je stříbrné Volvo S 40 - 1,8i, jež od poloviny léta nahradilo spolehlivou, ale přece již letitou expediční Lancii Dedru. Odjezd, stanovený na 3. hodinu ranní, se mírně opozdil, neboť globetrotter a vyhlášený noční jezdec Pepa doma překvapivě zadříml a tím pádem zaspal. Domovní zvonek u dveří neslyšel, avšak úporně vyzvánějící telefon jej nakonec probudil a my mohli vyrazit na celodenní túru. Ještě v Brně tradičně dotankovat a vzhůru do světa! Obavy z ucpaný úseků rozestavěné dálnice na trase mezi Mikulovem a Vídní se ukázaly zbytečnými, protože provoz v brzkých ranních hodinách byl celkem mírný. Stejně tak pomalu se probouzející rakouská metropole nás nijak zvlášť nezdržela. No a pak již následovaly dlouhé kilometry rakouské dálnice, objevující se a mizející ranní mlhy, pomalu vycházející slunce a stále se měnící krajina. Po určité době zastavujeme u načančaného motorestu ve tvaru historického zámku, abychom protáhli svá tělíčka a dochází i ke střídání za volantem.

Nowi se Spacemanem přesedají dopředu a my, „staří psi“, okupujeme dvojku. Samozřejmě, že po několika kilometrech „stiskáme oko“ a cesta je pro nás hnedle kratší a rychlejší. Poslední zastávka na rakouském území se odehrává u horského hotelu mezi skalními masivy. Nowi fotí, my snídáme či svačíme??, obdivujeme krásu krajiny a popíjíme k tomu z termosky čerstvou a dobrou brazilskou kávu.

Pak se již noříme do soustavy různě dlouhých tunelů. Vjíždíme do Itálie a zároveň opouštíme dálnici, abychom si užili průjezdu mezi vysokými strmými skalisky. Vede nás chytrá krabička firmy MIO a činí se velmi dobře. Kopírujeme široké kamenité řečiště téměř bez vody a projíždíme mnoha typickými podhorskými vesnicemi. Občas zahlédneme nádherné horské vodopády. Jen okrajem se dotýkáme města Udine a pokračujeme stále na jih. Opouštíme hornatou oblast, okolní krajina se postupně vyrovnává, až to kolem vypadá jako u nás na Hané. Vlevo krátce zahlédneme obrysy Benátek. My však pospícháme stále dál směrem na Ravennu a Rimini, které je pro dnešní den cílovým městem. Tady máme zabukovaný pokoj v hotelu Savina a je třeba jej obsadit do 18,00 hodin. No mnozí si možná řeknou proč o tom mluvím? Poměrně dlouhý úsek dvouproudové cesty před Ravennou, z obou stran obklopený mořem, je silně frekventovaný a pro nás, odkojené typicky českými okresními cestami necestami, dost nepochopitelně hustě osazený značkami, omezujícími rychlost na 70 nebo dokonce až 40 km za hodinu. Když si k tomu připočtete neskutečné množství plazících se náklaďáků s vleky a dlouhých kamionů, začne se Vám s klesající rychlostí výsledný čas příjezdu do hotelu na GéPéeSce podezřele natahovat. A to samozřejmě na klidu nepřidá. Ale konec dobrý, všechno dobrý. V dálce napravo se objevují první hory minirepubliky San Marino, což je dobrým znamenám, že cíl cesty se blíží. Průjezd městem Rimini již známe z loňska a tak jen pár minut po 17. hodině odbočujeme do známé ulice a zastavujeme u ještě známější budovy hotelu. Na terase před hotelem sedí parta nějakých Italů, kteří popíjejí plzeňské pivo z plechu a hovoří docela dobře česky.

Jdeme se ubytovat. Pokoj máme nachlup stejný jako vloni, je jen o patro výš a postele mají jinou barvu. Recepční nám sděluje, že osobní průkazy nám vrátí nejdřív za půldruhé hodiny. To se nám moc nelíbí, protože máme v plánu pokusit se ještě za světla projet některé rychlostní zkoušky. Nakonec Honza po domluvě s anglicky hovořícím majitelem hotelu získává občanky včas a můžeme jet. Mezitím se seznamujeme s těmi „Italy“, z nichž se samozřejmě vyklubali čeští fanoušci. K svému překvapení mezi nimi objevujeme i dva známé. Jak je ten svět malý!

Čas ale nečeká, loučíme se dočasně s novými kamarády a vyrážíme na obhlídku trati. Zkoušku, kterou jsme vloni vynechali, protože měla být údajně celá v asfaltu, nacházíme snadno. Vydáváme se po její trati a nestačíme se divit. Cesta se vine po úbočích hlubokého údolí, asfalt je proložen šotolinou, některé zatáčky jdou přes horizont do místa, kam je vidět až za hranou, padáky na srdce střídají stoupání, že mám co dělat, abych to na šotolině s normálními pneumatikami vůbec vyjel. Ještě najít přístupovou cestu pro příští den a můžeme pomýšlet na návrat. Docela se setmělo a tak se domlouváme, že další vložky už projíždět nebudeme. Při cestě zpět do hotelu se jen krátce zastavujeme u haly Sport Domus v Serravalle, kde zítra proběhnou technické přejímky a kde je rovněž připravena startovní rampa. Zatím nenápadně a v poklidu tady stojí krasavec - dravé Audi Quattro S 1 v barvách HB Internationale Teamu, připravený pro švédského jezdce Stiga Blomqvista. Jedná se mimochodem o vůz, se kterým tento jezdec startoval v roce 1985 na Rallye Argentina, kde vypadl pro poruchu motoru. Můžeme jen doufat, že v letošním závodě vůz vydrží. Početná skupina diváků, která auto obklopila, pilně fotografuje a natáčí.

Opodál probíhá stavba stánků pro zítřejší oslavu 40. výročí účinkování Martini Racing Teamu v rallye sportu a 20. výročí, kdy Miki Biasion získal svůj první titul mistra světa v rallye. Audi po chvíli mechanici odvážejí. Při zvuku jeho motoru se nám zvyšuje tep a doslova naskakuje husí kůže. No máme se určitě na co těšit. Ještě se zastavujeme u netypicky vyhlížející Lancie Bety s britskou značkou. Řidič vidíce na Pepově mikině britskou vlajku, vyskakuje z vozu a ochotně zvedá zadní kapotu, pod kterou se skrývá v trubkovém rámu motor, umístěný před zadní nápravou. S díky využíváme jeho ochoty a pořizujeme několik záběrů kamerou i fotoaparátem. Tentýž vůz vidíme i druhý den v okolí přejímky, ve startovní listině se však neobjevuje. No bylo tohoto dneska dost, takže se rozhodujeme hodit ručník do ringu. Padáme do Volvíka a mažeme na hotel. V rychlém sledu jdou po sobě sprcha, „baňka myslivce“ a pak už jen postel. Dobře víme, že zítra nás čeká dlouhý a náročný den!

Na pokračování...