Deníček z Korsiky aneb transit plný srandy – 2. díl

Čtvrtek 9. 10. 2008

Po příjemném večeru mělo následovat i příjemné ráno: konečně začátek rally. Ale co to? Po silnici neustále jezdila auta, ale u cíle shakedown nikde nikdo a ani podél trati živáčka. Občas jen proletěla naleštěná impreza některého z podobně zmatených diváků. Po několika telefonátech nás zachránil až Roman Kresta: shakedown se přesunul zpátky na původní místo na Capo di Feno. To jsme se dozvěděli v 7 hodin, tedy hodinu před jeho začátkem. Následovalo „rychlé“ balení (které bohužel díky akčnosti některých trvalo skoro hodinu) a přejezd k cíli shaku. Bohužel jediná možná cesta vedla z velké části přes Ajaccio a jeho křižovatky plné semaforů. Že jsme na většině z nich chytli červenou snad ani není třeba dodávat…

V tuhle chvíli nám velice pomohla naše media samolepka, s níž jsme mohli vyjet až na vrchol ke stopce a tam naše auto zaparkovat. To nás ale ještě v jednu chvíli pěkně vylekal Petter Solberg, který vyletěl zpoza zatáčky. Piloti obou vozů ale naštěstí všechno zvládli a přejezdový souboj Rautenbach × Loeb se neopakoval. Libor s Danem a oba Petrové si vzali židličky a zásoby chlazených plechovek a rozvalili se na okraji silnice, odkud měli krásný výhled na celé údolí a několik zatáček najednou. Za jejich zády pak už za stopkou pomalu projížděla auta. Tady jsem taky vyfotil fotku, u níž se potom v galerii někteří divili: „Jak to, že stojí diváci přímo podél trati?“

Od cíle shakedownu byla vidět velká část trati

Já s Vaškem jsme se ale s tímto místem nespokojili a vydali se někam dolů, přímo k trati. Protože komisaři samozřejmě nenechali nikoho chodit po trati, museli jsme si najít cestičku všudypřítomnou macchií a ostatním pichlavým roštím. Stezka se brzy ztratila a prodírání nebylo příjemné v dlouhých kalhotách, natož pro Vencu v kraťasech.

Kolem 9:45 jsme se konečně prodrali k trati, a to zrovna v místě, kde bylo asi deset fotografů, včetně našeho Zdeňka Sluky. Pořadatelé zde byli pohodoví a lidi nikterak příliš nevyhazovali. Když jsme ale zaslechli zvuk bezpečnostního vrtulníku, všichni včetně fotografů automaticky udělali několik kroků zpět. Levá zatáčka s výhledem na moře se s dalšími průjezdy řezala více a více a postupem času zde o krizovky nebyla nouze: hodiny zde předvedl třeba Sordo, Sandell nebo Henning Solberg, mnoho dalších ji většinou nechtěně prolétlo dveřmi napřed.

Když už auta skoro nejezdila, vydali jsme se s Vaškem směrem k našemu autu, tentokrát už ale po trati. Právě jsme byli u stopky, když jsem v dáli slyšel vytočený motor jedné „superšestnáctky“. Přestože jsme padali vedrem a od pusy se nám prášilo, ještě jsem chvíli vydržel – co kdyby to byl Martin Prokop. A také že byl, jen s trochu netradičním spolujezdcem, Romanem Krestou. Za cílem shakedownu ještě na chvíli zastavili, aby si mohli sundat helmy a Roman pravděpodobně změřit teplotu brzd.

Roman Kresta netradičně jako spolujezdec-mechanik

Po skončení shakedownu jsme se najedli a od cíle sjeli k odbočce v jeho nejnižším místě, kde jsme loni přespávali, a dál ke krásné pláži na Capo di Feno. No, krásné… Bývávalo. Celý poloostrov někdy v průběhu roku zasáhla silná bouře, která strhla několik mostů (právě kvůli tomu se měl shakedown jet v jiné lokalitě) a na celé pláži zanechala metr vysokou vrstvu naplavených řas. Po chvíli rozhodování jsme proto raději vyrazili do servisu a koupel si naplánovali až potom.

Překvapením pro nás bylo media parkoviště umístěné na jednom z trajektů. Nejdříve jsme trochu váhali, aby nám náhodou s autem neodpluli kamsi do neznáma, ale pak jsme přeci jen svěřili naše auto pořadatelům. Kluci si chtěli jen projít servis a nakoupit suvenýry a oblečení, já si dal za úkol ulovit pár podpisů hlavních hvězd a především chytnout nějakou wi-fi a poslat na web fotky. S tím mi velice pomohla Petra Prokopová, u nich v servisu jsem proto nechal na stolku na pospas notebook s posílanými fotkami a vyrazil na lov. Při návratu k autu jsme se s Vaškem a Davidem nějak špatně zorientovali a hodnou chvíli nám trvalo, než jsme našli ten správný trajekt s naším autem. Pak už jsme konečně vyrazili na naši oblíbenou pláž.

stanis připravuje fotky, kvůli slunci toho ale na displeji moc nevidí, foto: mlok

Páteční rychlostní zkoušky se stejně jako v roce 2007 odehrávaly na jih od Ajaccia, kolem města Propriano. Vzali jsme to po pobřeží a cestou si projeli RZ 1, to už ale Korsiku zahalila tma. Už z loňska jsme si pamatovali, že jde o celkem široký asfalt. To, že na něm moc míst nenajdeme, se nám při projíždění potvrdilo a nezaujal ani divácký skok – trošku větší horizont, kde se auta podle fotek ostatních zvedla nad zem jen minimálně. Zvolili jsme tedy osvědčenou variantu – RZ 2 Portigliolo – Bocca Albitrina. Tentokrát jsme se dohodli, že zakotvíme u vesničky Belvédѐre. Auto jsme zaparkovali na velkém odpočívadle s krásným výhledem na moře, a zatímco někteří stavěli stany, Dan se pustil do vaření večeře. Pak už jen pár hovorů s domovinou, ze spacáku kouknout na hvězdy, jestli některá nepadá a spát.

Pátek 10. 10. 2008

Ráno jsme se probudili do jasného dne bez jediného mráčku. RZ startovala až po 10. hodině, tak jsme se mohli příjemně prospat, v klidu se nasnídat a sbalit se. Půl hodiny před startem jsme vyrazili do vesničky k levému vracáku. Bylo tu docela hodně diváků i přísných pořadatelů, takže se dal vracák fotit jen z dálky a ještě zezadu. Fotky díky tomu moc zajímavé nebyly, tak jsem se raději přesunul ještě kousek proti směru, do zatáčky s výhledem na moře. Zbytek naší výpravy ale zůstal v diváckém místě přímo u vracáku, odkud měli dobrý výhled i dostatek klidu pro osvěžování.

Ranní pohoda na odpočívadle u Belvédѐre

První průjezd skončil zhruba po dvou hodinách a do dalšího, startujícího v 15:30 tak zbývala spousta času. Rozhodnutí bylo jasné: sjet se vykoupat v moři do blízkého Belvédѐre-Campomoro, jediného místa, kam se v tuhle chvíli dá dojet autem. To by ovšem nejdříve muselo nastartovat… Nebylo to poprvé, už v kempu u Bastie nám naše energetická soustava (dvě ledničky s pravidelně doplňovaným obsahem, notebook a spousta nabíječek) zcela vycucala baterii a teď opět bylo důležitější chlazení plechovek než auto. Nevadí, silnice je s kopce, auto roztlačíme. Ještě vyřešit drobný problém: stojíme opačně, než bychom potřebovali. Asi načtyřikrát jsme auto otočili, roztlačili a už frčeli k vodě. Ta byla i v horkém poledni pěkně ledová. Moc dlouho jsme u ní proto nepobyli a vyrazili zpátky k autu, dát si lehký obídek.

Krásná písečná pláž i počasí, ale voda pěkně ledová…

S velkou časovou rezervou jsme vyrazili nazpět – kluci se chystali asi kilometr a půl dál po trati, já naopak skoro tři kilometry proti jejímu směru, do fotogenické zatáčky s výhledem na moře kousek po startu. Cesta to v parném odpoledni byla i z kopce dolů docela dlouhá a obdivuji Míru Knedlu, který si to ráno s plným (a snad tím největším) fotobatohem vyběhl nahoru. Ten už teď dole v zatáčce držel výhodnou pozici, protože fotografů zde bylo opravdu hodně. V tuhle chvíli jsme oba ocenili v našem autě neustále chlazené plechovky, které jsem s sebou pro osvěžení vzal.

Poslední chvíle kudlanky nábožné, pár minut potom skončila pod koly bezpečnostních vozů, foto: mlok

Po skončení průjezdu jsme byli domluveni, že sjedou autem zpátky ke startu a naberou mě. Než ale sešli ze svého místa k autu a přijeli, uplynula skoro hodina. Mezitím kolem projela spousta aut vracejících se fanoušků, samozřejmě i několika českých. Z pravého vracáku s kopce se pak tu a tam ozval známý zvuk zatažené ručky a klouzajících gum.

Už předem jsme měli vybráno, že ze sobotních zkoušek pojedeme na RZ 8/11 Calcatoggio – Plage du Liamone. Na „sedmičku“ jedoucí se podél hlavní silnice na Corte se nám nechtělo kvůli velkému množství diváků a na tu další zase kvůli hodině navíc, která by nám odpoledne chyběla při přesunu dále. Přejezd na sobotní rychlostní zkoušky byl velice dlouhý a únavný – čekalo nás více než 100 klikatých kilometrů a maximální rychlost plně naloženého transitu jen málokdy přesáhla 50 km/h. Po cestě byla ideální příležitost k tomu probrat a upravit fotky, jen kdyby nestávkoval notebook a jeho přehřívající se grafika…

Při sjezdu z hor k Ajacciu právě zapadlo slunce a nabídlo nám nádhernou scenérii oranžovo-červeného nebe a už světly osvíceného města. Bohužel času bylo málo a vhodných míst k zastavení ještě méně, tak si vše fotil jen Petr svým telefonem zpoza volantu.

Na startu zkoušky jsme byli už za tmy, takže místo, kde se zabydlíme a zítra po celý den budeme, vybírali jen ti vepředu. Potřebovali jsme aspoň dvě blízká místa, na každý z průjezdů. To byl ale docela problém – zatáček na trati je tu sice hodně, ale jen málo takových, kde by se něco dělo nebo alespoň s hezkým pozadím.

Nakonec jsme zůstali blízko vesnice Ambiegna, kde se nám zalíbila šotolinová odbočka s malým pláckem pro spaní. Za chvíli ale přijel místní sedlák a začal nám něco vysvětlovat. Komunikace s ním se opět zhostil Libor a pomocí posunků a češtiny zjistil, že tudy ráno požene dobytek a cestu potřebuje mít volnou. Auto jsme tedy posunuli a na zbytku prostoru rozložili spaní. Dan se pustil do vaření, já s Liborem do dopíjení pětilitrové krabice vína. Mezitím dorazila trojice francouzů, kteří se usídlili přímo na cestě, nám se ale nepovedlo jim vysvětlit, že tam budou ráno překážet. Rozdělali si oheň a pustili se do popíjení. My mezitím dopili naši krabici a rozdělali další – tentokrát trochu dražší, s nápisem „merlot“. Víno bylo opravdu kvalitní – první doušek jsem okamžitě vyprsknul ven a další jsme polykali s výrazem jako při pití šťávy z citrónu…

Naši večerní pohodu narušilo pár nezralých rajčat, foto: mlok

Před půlnocí se najednou z louky pod silnicí ozval velký křik a k nám začala létat obří nezralá rajčata. Nechápali jsme co se děje, ale trojice francouzů asi ano a moc dobře – během minuty se sbalili, naskákali do auta a zmizeli. Zbyl po nich jen hořící oheň. Útočníci se mezitím přesunuli na kopec, kde byly dobře vidět jejich siluety a slyšet jejich výkřiky. Moc jsme jim toho nerozuměli, ale z toho mála nám docela běhal mráz po zádech…

Kluci se po chvíli rozhodli, že se za nimi s lahví něčeho (zase ne tak moc) dobrého vypraví a zjistí, co jsou zač. Asi po čtvrt hodině všichni dorazili zpátky k autu – kluci i asi patnáctičlenná banda místní omladiny, povětšinou z Ajaccia. Rychlý úprk francouzů nám teď byl úplně jasný a i samotní aktéři nám říkali, jak je nesnášejí. Chvíli jsme společně popíjeli (s radostí jsme jim nabízeli naše víno), pak se všichni najednou sbalili a po zbytek noci byl klid.

Banda korsické omladiny a v popředí Dan, David a Vašek, foto: mlok

Sobota 11. 10. 2008

Sobotní ráno nebylo z těch právě příjemných a zvláště na Liborovi zanechalo víno následky na celý den. Pozdní start nám zase umožnil se v klidu nasnídat a kluci se rozhodli, že budou první průjezd sledovat od auta. Vašek šel zkusit štěstí s místem na focení proti směru trati, na nejbližších pár kilometrech ale moc zajímavého nenašel. Já se naopak vydal fotit do pár ostřejších zatáček kousek pod námi. Kromě hezkých kopců v pozadí zde moc zajímavého na focení nebylo, a tak pro mě byla největším „zpestřením“ obrovská tříska zabodnutá do prstu při snaze otevřít branku do místní ohrady.

Vinice a perla korsických hor v pozadí: Paglia Orba

Dopolední vedro bylo opravdu úmorné a bez kapky vody, navíc na ne zrovna nejlepším místě, mi bylo opravdu zle. Potřeboval jsem ale vydržet až do Tlusťáka, který kvůli pátečnímu výpadku alternátoru jel až na konci v rámci SuperRally. Konečně už byl jeho citroen slyšet na protější straně údolí, ne však na dlouho – po pár sekundách zcela utichnul. Žádná rána nebyla slyšet, tak že by defekt? Proč by ale vypínali motor? Asi po dvou minutách ale znovu nastartovali a bez šrámů projeli kolem mě.

Polední pauza byla zase dlouhá, měli jsme ale dostatek stínu, takže byla příjemná. Ještě před obědem jsem se pustil do operace prstu, na kterou jsem se těšil celé dopoledne. Po skvělých těstovinách měla následovat ještě pochoutka v podobě pečených krevet v těstíčku. Tuk nasáklý při smažení z nich ale udělal něco téměř nepoživatelného…

Na druhý průjezd se všichni vydali do zatáček, kde jsem byl ráno já, já naopak šel do levého odbočení kousek nad námi. Už to začínala být nuda a všichni jen projížděli čistou stopou, když se zpoza Tirabassiho vylouplo žluté Suzuki Toniho Gardemeistera. Zachytit na jedné fotce rovnou dvě WRC na trati se nepodaří zase tak často, tak jsem byl za fotku velice rád.

Toni šlape na plyn a Tirabassimu na paty

Toni ale trochu odbočení přehnal a zadkem auta načechral hlínu na vnějšku výjezdu z odbočení. Když jsem se pak doma díval na jeho onboard z této RZ, zjistil jsem, že jsem se tam dobře nebavil jen já, ale i posádka. Však se podívejte sami na tomto videu, odbočení je přibližně v čase 1:50.

Hned po skončení RZ jsme nasedli do auta a bez koupání u moře jeli k Ajacciu a dál k nedělním zkouškám. Cesta k Ajacciu byla hodně ucpaná, nejvíce vždy před kruhovými objezdy. Závodní auta, která měla tuto trasu jako přejezd do servisu, všechny předjížděla prostředkem silnice a řidiči jim uhýbali. Nejzajímavější bylo, když takhle v zatáčce přes plnou čáru projeli prostředkem silnice kolem dvou policejních aut.

V Ajacciu jsme udělali jen krátkou zastávku pro doplnění zásob vody a malý nákup a hned pokračovali dále ke startu RZ 13 Agosta – Pont de Calzola. Následující RZ 14 Pietra Rossa – Verghia jsme znali už z předchozího roku, kdy se jela v opačném směru, proto nás lákalo zkusit zase něco nového. Kluci by se nejraději zavřeli v nějakém klidném místě a zůstali tam celý den, jenže úzká silnice vedla lesem a fotit by tu nešlo vůbec nic. Já jsem chtěl zkusit štěstí na diváckém místě se známým vracákem a potom rychlý přesun na cílovou rampu. Nakonec jsme se shodli na mém plánu, ale už když jsme přijeli k vracáku, lemovala hlavní silnici k Ajacciu kolona aut včetně spousty českých.

Na jednom větším plácku pro naše auto jsme zakempovali, uvařili večeři a šli poměrně brzy spát. Klidu na spánek tu ale moc nebylo, nedaleká maďarská skupina vypadala, že by se nejraději bavila a pouštěla hlasitou hudbu až do rána a generátor nastartovaný někdy v noci hned za našimi hlavami nám spaní také moc nezpříjemnil.

Neděle 12. 10. 2008

Na příjezdu k diváckému místu bylo auto na autu…

Ráno jsme vstávali opět kolem sedmé, to už ale kolem nás dávno bylo živo a neustále jezdilo jedno auto za druhým, o davech lidí nemluvě. Vydat se k vracáku až necelou hodinu před startem byla zásadní chyba, kvůli níž jsme z prvního průjezdu moc neměli. Lidi byli všude. A tam kde ne, byli pro změnu pořadatelé. Všechna místa blízko u trati už byla dávno obsazená, takže nejlepší bylo vylézt na kopec a fotit odtamtud.

…u vracáku pak samozřejmě davy lidí

Po prvním průjezdu jsem docela litoval, že jsme tady zůstali, ale už s tím nic dělat nešlo. Hned na začátku pauzy jsme s Vaškem zabrali místo na stráni na výjezdu a já jen narychlo doběhl k autu pro svačinu a pití. Všichni ostatní si zatím vyrazili dát pořádný obídek. Místo se nám vší silou podařilo ubránit a výhled na auta jsme vzhledem k okolnostem měli ve druhém průjezdu téměř dokonalý. Pár aut po Prokopovi ale následoval přesun k autu a rychlý přejezd na cílovou rampu do Ajaccia.

V pauze mezi průjezdy vždy projížděly „Red Bull holky“ a rozdávaly chlazené plechovky

Petrům s Liborem a Danem se do servisu nechtělo, tak nás s Vaškem a Davidem vysadili v servisu a vrátili se zpátky na naši oblíbenou pláž. Já jsem mezitím v servisu u Prokopů opět rozbalil notebook, nechal na něm posílat fotky a rychle běžel k časovce, kde už se sjížděli první jezdci. Tentokrát už jsem ulovil podpisy téměř všech, jen k Ogierovi obsypanému novináři jsem se nedostal. A to ani nevyhrál… Asi nejvíce jsem ale chtěl podpis od Daniho Eleny na fotku z korsické cílové rampy z roku 2007, kde si před nečekaně vybuchlým šampaňským chrání to nejcennější, co má. Po posbírání podpisů následoval přesun a probíjení davy k cílové rampě. Místo na focení se podařilo ukořistit stejné jako loni, ač bylo značně nepohodlné.

S kluky jsme byli domluveni, že jim po rampě zavoláme a oni pro nás přijedou. Já mezitím ještě u Prokopů řešil něco s fotkami a samozřejmě, že se mi mezitím baterie v notebooku vybila… Na pláž a koupel už jsme se ale všichni velice těšili.

Trajekt zpátky na pevninu nám jel až ve 21:30 a navíc přímo z Ajaccia, mohli jsme tak na pláži zůstat do půl sedmé. Hodinu času jsme si vyhradili na nákup místních specialit a suvenýrů, a proto jsme se rozjeli do velkého nákupního centra za městem. Zvyklí na naše dlouhé otevírací doby jsme ale byli překvapeni, že už před osmou večer nebylo nikde ani živáčka… Všechno tak musela zachránit nedaleká benzínová pumpa.

Přestože času ještě bylo spousta, vyrazili jsme známou cestou do přístavu, zařadit se do fronty na trajekt do Toulonu. Fronta tu ale žádná nebyla a už před osmou byli všichni, co už dorazili, naloděni. Když jsme zaparkovali v podpalubí lodi, ozval se David: „Hele, támhle je Duval! Pojďte mě s ním vyfotit.“ Vedle nás opravdu stál stříbrný S-Max Francoise Duvala a jak jsme pak ráno jejich posádku počítali, cestovalo jich v autě 7 nebo 8. Než jsme si sbalili všechny potřebné věci a vyšli nahoru na loď, už celá jejich parta seděla u stolečku, na kterém vítězoslavně stál pohár za třetí místo.

Dva stříbrné fordy na trajektu: jeden náš, druhý Duvalův

Na lodi bylo ještě hodinu a půl před odplutím jen pár lidí, takže nebyl problém zabrat si místo na sezení a později i spaní. Nám se zalíbilo v luxusně vypadající části s měkkým modrým kobercem. Zatím jsme však museli jen sedět, jakmile si někdo lehnul, už ho někdo z obsluhy napomínal. Hlad nás vyhnal do bufetu, kde jsme si dali mořské speciality, bohužel jich nebylo zrovna moc. Obsluha nám ale byla nějaká povědomá a hned jsme se všichni shodli, že tenhle ušatý pikolík nás obsluhoval už při zpáteční cestě v předchozím roce.

Pohodička na trajektu

U stolečku kluci vytáhli karty a začali hrát. S otevřením lahve vína nám ochotně pomohla obsluha bufetu, potřebný nástroj jsme totiž šikovně zapomněli v autě. Mě to ale s kartami moc nebavilo, tak jsem se vydal na horní palubu nafotit posledních pár fotek z Korsiky.

V přístavním parkovišti, kde byl servis, postávalo večer už jen pár posledních aut

Když jsem se vracel, bylo u jednoho ze stolků velice živo: na stole stál Duvalův pohár a několik lahví a belgičané slavili. Když jsem to řekl klukům, nenapadlo Davida nic jiného, než: „Tak pojď, vezmem naši slivovici a půjdem si s ním připít.“ Po chvíli uvažování jsem si řekl proč ne, vždyť kolikrát se něco takového člověku poštěstí? Naše „Kozlovka“ belgičanům ale moc nechutnala a většinou si jen přičichli. Jen jeden z nich se do ní pustil opravdu odvážně, až jsme mu ji museli odtrhnout od pusy. Francois si od nás také nechal nalít spíše jen symbolicky.

Toť on: pohár za třetí místo na Tour de Corse 2008

Po příjemném spánku (či pro některé spíše dlouhé a náročné noci) jsme se v 7 hodin ráno vylodili ve francouzském Toulonu. Čekalo nás skoro 1 300 km k Liborovi do Předslavic, v plném a pomalu jedoucím transitu bohužel cesta vůbec neubíhala a cíli jsme byli až kolem jedenácté večer. Náš obdiv si vysloužil Petr, který celou cestu zvládl odřídit sám. Mě pak z Předslavic čekalo ještě dalších 350 km s Davidem do Příbrami a přes Prahu do Brna, kam jsem dorazil někdy nad ránem…

Tak na zdraví do nového roku!

Na fotky z naší výpravy se můžete kouknout na http://fotky.stanis.info/rally.